Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?
Není nad to si čas od času pořádně a od plic zanadávat. Čeština pro tyto účely nabízí celou škálu výrazů, od vyložených vulgarit až po termíny s bohatou historií sahající leckdy i do středověku. Kde se vlastně vzaly a jak se nadává jinde ve světě?
Nejslušnější češtinou se mluvilo zřejmě v 19. století, kdy ji čeští obrozenci chtěli zbavit slov „zemitých, nemytých, nečesaných“. To se jim sice částečně podařilo, avšak touha ulevit si skrze peprné nadávky z úst českých občanů nevymizela.
Po stopách Johanna Grasela
Do dnešních dnů například přetrvala nadávka „parchant“ nebo „panchart“ (obojí je „správně“), která dokazuje, že společenským původem se uráželo už od středověku. Jde přitom zřejmě o modifikaci z německého „bank hardt“, což kdysi označovalo dítě zplozené mimo manželskou postel, na tvrdé lavici. Německý výraz se uchytil, i když jeden velmi podobný nabízela i čeština: „Kopřivec, kopřivník, tedy ten, který byl zplozen v kopřivách, se používalo jako hanlivý výraz pro toho, jehož rodiče se scházeli v kopřivách, nikoliv na manželském loži,“ vysvětluje Kateřina Voleková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.
Zajímavou historii má i hanlivé slovo „grázl“. Nadávka vznikla podle reálně existující osoby – Johanna Georga Grasela (1790–1818), vraha, jenž se stal počátkem 19. století postrachem Čech, Moravy i Dolních Rakous. Za loupeže a vraždy jej nakonec neminula šibenice, a když ho roku 1818 ve Vídni popravovali, pronesl prý „Ježíš, tolik lidí!“ – což byla i jeho poslední slova.
Klení jako hřích
Nadávat výrazy souvisejícími s Bohem se u nás dlouho nesmělo. Například spojení „Pro Krista Pána“ už znamenalo porušení Desatera, podle nějž nelze brát jméno Boží nadarmo. Místo toho si tedy naši vynalézaví předkové našli jinou úlevu znějící podobně, nikoliv však shodně – „Krinda pána“. Čeština si pak s výrazem ještě pohrála až do fi nální podoby „Krindy pindy“, přičemž výraz „pindy“ zde představuje nic neříkající slovo podobně jako ve spojeních „Čáry máry“ nebo „Hala bala“. Dnes nadávkám vévodí zejména termíny související se sexuální tematikou, vylučováním, časté jsou však i rasistické a šovinistické výroky. S oblibou přitom sáhneme rovněž do oblasti náboženství.
TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?
A jak je to s nadáváním v jiných zemích? Například v Číně si člověk od plic pořádně neuleví – mohl by na sebe uvrhnout kletbu. Ani Japonci však nadávkami příliš nehýří. Vulgarita se řeší pouhou intonací: svého společníka tak můžete smrtelně urazit třeba větou „Tohle není legrace“ vyslovenou s patřičně sprostým tónem.