Slavnosti orlů: Drsné sokolnické klání uprostřed kyrgyzské stepi

Letmé políbení zobáku a něžné pohlazení hlavy – lepší důkaz, že Kyrgyzové orly milují, bychom jen těžko hledali. Přestože dnes už orlí hlídače a lovce díky moderní technice potomci kočovného pasteveckého národa vlastně nepotřebují, stále se snaží udržet tradici sokolnictví živou a každoročně poměřují své síly.

Soutěž pro otrlé

Disciplína první a rovnou královská: lov orla. Kyrgyzové svým dravcům říkají berkut a lišky nebo vlky s nimi lovili už před dvěma a půl tisíci lety. Taje sokolnictví se i dnes předávají z otce na syna. „Sokolnictví se věnuju od třinácti let. Moji předci jsou všichni lovci a já doufám, že mladá generace v tom bude pokračovat,“ vypráví kyrgyzský lovec Šaršembijev Esenbulat.

Kyrgyzové orly chovají už od mláďat a ptáci s nabroušenými pařáty i zobákem jim bezmezně věří. Dokážou je poznat podle hlasu a to je v soutěži velká výhoda. Úkol zní: zaútočit a ulovit lišku – i když tu na festivalu zastupuje jen liščí kůže. Kyrgyzové tak poměřují síly svých orlů.

Druhá disciplína – lov vlka – odkazuje k hlavnímu úkolu orlů, jímž je ochrana stád kyrgyzských pastevců před vlky. I dnes je to jedna z dovedností, kterou sokolníci své svěřence učí – i když zejména mezi zahraničními návštěvníky tato tradice budí přinejmenším údiv. Tady už se žádná náhražka nepoužívá, orel opravdu bojuje s vlkem. A sledovat, jak dravec se zvířetem zápasí a má jasně navrch, je něco, co neskousnou nejen ochránci přírody. Přestože soupeři jsou od sebe co nejdříve odtrženi, vlk často utrpí zranění. Kyrgyzové se však hájí tím, že je to součást jejich tradic.

Přítel ze supího hnízda

Lov byl pro Kyrgyzy jediným způsobem, jak v nehostinné stepi přežít. Pozadu proto nezůstávaly ani ženy a ovládly umění lukostřelby, které by jim leckterý muž mohl jen závidět.

Orel skalní ale samozřejmě není jediný věrný pomocník pastevců. Odedávna se spoléhají i na psy. Kynologické federace sice plemeno taigan neuznávají, Kyrgyzové na něj ale nedají dopustit. Tihle psi se prý narodili v hnízdě supa a možná právě v něm získali svou pověstnou ostražitost a nezávislost.

„To, co tu dnes vidíte, je vlastně sport, který v sobě spojuje lov s dravci, lukostřelbu a lov s taigany. Deset let jsme usilovali o to, aby se tato tradice stala národním sportem. A podařilo se. Ovšem jen díky tomu, že je to kulturní dědictví kyrgyzského národa,“ vysvětluje ředitel festivalu Almazbek Akunov.

Tento „kyrgyzský trojboj“ už málem vymizel. Kyrgyzy ale napadlo povýšit jej na sport a tím ho zachránili. Není to ale snadné: Umění sokolnictví se předává z generace na generaci a taigany si Kyrgyzové nemohou koupit. Podle tradice mohou psa získat jen tak, že jim ho někdo daruje – stejně jako ho prý bůh daroval lidem.