Slavné útěky z Alcatrazu: Falešné hlavy, vor z kabátů i krvavá vzpoura

Alcatraz míval pověst nejpřísnějšího amerického vězení a za jeho mřížemi se ocitl mimo jiné slavný Al Capone či nechvalně proslulý George „Machine Gun“ Kelly. Skutečně se ale jednalo o nejkrutější žalář, kde trestanci v příšerných podmínkách propadali šílenství a sahali si na život? A opravdu z něj nikdy nikdo neutekl, nebo ho v 60. letech minulého století zrušili proto, že nebyl tak dokonale zajištěný, jak se do té doby předpokládalo?

Rekordní věznice

Dnešní stejnojmenný ostrov, který se nachází zhruba dva kilometry od břehů San Franciska, objevil v roce 1775 námořní důstojník Juan Manuel de Ayala a vkročil na něj jako první Evropan. Vzhledem ke strategické poloze zhruba devítihektarové souše tam v 50. letech 19. století vyrostla vojenská pevnost, následně rozšířená o vězení: Již během americké občanské války se pak v místních celách ocitali sympatizanti Konfederace.

V letech 1910–1912 prošel ostrov omlazením a mimo jiné na něm vyrostla nová věznice. Táhla se na vzdálenost 150 metrů, takže se v té době údajně jednalo o nejdelší betonovou stavbu světa. Její zbudování stálo 250 tisíc dolarů, což by dnes odpovídalo necelým osmi milionům dolarů. Stále šlo ovšem o vojenskou káznici, která se na federální vězení přeměnila až po dalších rekonstrukcích a rozšířeních mezi roky 1933 a 1934. Tehdejší stavitelé přitom využili řadu původních materiálů a například mřížemi z cel armovali zdi.

Peklo obklopené vodou

Coby federální věznice se stal Alcatraz pomyslnou záchranou pro všechna americká vězení s jejich nejvíc problematickými trestanci. Obklopovaly ho kilometry ledové vody a od začátku se zamýšlel jako zařízení, odkud nebude možné uniknout. Tamní cely se proto začaly plnit extrémními případy, s nimiž si „na souši“ nevěděli rady. A podle toho také vypadala atmosféra uvnitř: Vězni denně procházeli více než desítkou kontrol, kromě stanovených období spolu nesměli mluvit a největší „potížisté“ končili na temných samotkách bloku zvaného Díra. 

Nálada ve věznici byla údajně natolik zdrcující, že si někteří odsouzenci sáhli na život – počínaje vrahem Edem Wutkem v roce 1937. Rufe Persful si prý zase z čirého zoufalství usekl všechny prsty jedné ruky sekerou ukradenou z hasičského vozu, načež prosil spoluvězně, aby mu amputovali i ty zbylé.

Zatímco však někteří ostrovu přezdívali Hellcatraz, z anglického „hell“ neboli „peklo“, jiní si tamní podmínky naopak pochvalovali. Život na ostrově byl podle nich mnohem příjemnější než v jiných amerických vězeních a nemalou měrou se na tom prý podílela vynikající kuchyně (viz Bohatá tabule). Šlo ovšem o dvojsečnou zbraň, neboť relativní pohodlí Alcatrazu spolu s teplou vodou ve sprchách a absencí vybavení ke cvičení mělo vězně do jisté míry zhýčkat, a zabránit jim tak v útěku. Bez studené vody a posilovacího náčiní se totiž nemohli otužit a připravit na ledové vlny zálivu. Přesto se nedá říct, že by trestanci na svobodu nepomýšleli: Za dobu fungování Alcatrazu coby federální věznice se odehrálo čtrnáct pokusů o útěk, nicméně drtivá většina z nich skončila neslavně.

Stůj, nebo střelím!

Jako první pokoušel štěstěnu Joe Bowers, který v Alcatrazu pracoval ve spalovně odpadu. Neměl žádný komplikovaný plán ani dlouhodobou přípravu – prostě se rozhodl utéct, takže se 27. dubna 1936 před zraky všech vrhnul k oplocení a začal po něm šplhat vzhůru. Strážcům samozřejmě jeho snaha neunikla a křičeli na něj, aby slezl dolů. Bowers ovšem nereagoval, a jakmile se tedy dostal na hranu plotu, ozvaly se výstřely. Dezertér se zřítil do srázu na druhé straně a svým zraněním na místě podlehl.

Druhý pokus v prosinci následujícího roku byl překvapivě mnohem nadějnější: Theodore Cole a Ralph Roe po dlouhodobém úsilí konečně přepilovali mříže v okně dílny, kde pracovali. Vzniklým otvorem se pak vysoukali ven a doběhli ke břehu, načež skočili do vody. Toho dne však v oblasti zuřila bouře a mořské proudy byly velmi silné. Colea s Roem se již nepodařilo vypátrat, a ačkoliv se nenašla ani jejich těla, předpokládá se, že utonuli.

Z budovy věznice dokázala uniknout také řada dalších trestanců, jenže na břehu nastal neřešitelný problém. Mnozí se snažili bojovat, ale v sevření mezi rozbouřeným zálivem a ozbrojenou přesilou raději zvolili smrt a stráže je obvykle zastřelily. John Bayless se pro změnu v roce 1941 vzdal poté, co skočil do vody a zjistil, jak strašně je studená. O dva roky později se pokusil utéct i Floyd Hamilton se svými kumpány, ale na pobřeží většinu z nich pochytali či postříleli strážci. Hamiltonovi se nicméně povedlo nepozorovaně proklouznout, protože si hlídky myslely, že se utopil. Na přeplavání zálivu ovšem neměl dost sil, takže se dva dny ukrýval v malé jeskyni na pobřeží, načež se hladový a strhaný dobrovolně vrátil.

Masakr za mřížemi

V květnu 1946 se situace výrazně vyostřila, když šest vězňů přemohlo stráže, zmocnili se zbraní a rozpoutali událost, jež vešla do dějin jako „bitva o Alcatraz“. Vyzbrojení trestanci si vzali několik zaměstnanců věznice jako rukojmí a pokusili se dostat na svobodu. Jejich plán se však začal hroutit, jakmile zjistili, že žádný ze zajatých nemá klíče k bráně na dvůr. Než stihli problém vyřešit, rozezněl se poplach. Sam Shockley, Miran Thompson a Clarence Carnes situaci vyhodnotili jako beznadějnou a dobrovolně se vrátili do cel. Zato Joe Cretzer, Bernard Coy a Marvin Hubbard se rozhodli čelit zatčení se zbraní v ruce a svá rukojmí bez milosti postříleli. Měli přitom výhodu: Do bloku totiž vedl jen jediný přístup, který mohli kontrolovat střelbou z vyvýšené galerie. Po dvou dnech bezvýsledných pokusů tudíž strážcům nezbylo než přivolat posily.

Z nedalekých kasáren dorazily na ostrov dvě čety námořní pěchoty, vesměs veteránů z bojů v Pacifiku. A strhla se bitva, v níž mariňáci nakonec použili taktiku, která se osvědčila proti zakopaným Japoncům: Do oken pálili masivní salvy z kulometů a do střechy navrtali díry, kudy poté shazovali granáty na pravděpodobná místa úkrytů. Vzbouřence tak zahnali až do slepé chodby, kde je nakonec zastřelili. Thompson a Shockley posléze stanuli před soudem, který je za napomáhání pokusu o útěk a přihlížení popravě strážců odsoudil k smrti. Carnes, jemuž bylo tehdy teprve devatenáct let, dostal své druhé doživotí.

Třikrát víc než jinde

V 50. letech se podmínky v Alcatrazu postupně zlepšovaly: Vězni mohli hrát na hudební nástroje, o víkendu sledovat filmy, směli malovat i poslouchat rádio. Méně se také hlídala přísná pravidla ohledně ticha, a dokud si trestanci povídali šeptem, nechávali je strážci být. Zároveň ovšem budovy čelící slané vodě a přírodním živlům postupně chátraly, přičemž údržba a správa věznice byly extrémně nákladné. Z šetření vyplývalo, že každý tamní odsouzenec stál daňové poplatníky zhruba třikrát víc oproti jinému vězení – konkrétně asi deset dolarů denně. 

Když pak inženýři vypracovali návrh na rekonstrukci, vyšplhala se výsledná suma na pět milionů dolarů. V roce 1958 se sice s opravami skutečně začalo, ale kolem roku 1961 již stavebníci odhalili tolik dalších nedostatků, že Alcatraz považovali za „odepsaný“. Nikdo přitom netušil, že se schyluje k největšímu a nejambicióznějšímu pokusu o útěk, jaký kdy věznice zažila – a který nakonec definitivně zpečetil její osud.

S pečlivostí nejdál dojdeš?

Strůjcem geniálního plánu se stal vysoce inteligentní Frank Morris. On a jeho komplici – bratři John a Clarence Anglinové a také Allen West – strávili přípravami na svůj husarský kousek šest měsíců. Pomocí ukradených vyřazených pilek, lžic a dalších nástrojů postupně rozšiřovali ventilační šachty, jež se nacházely v celách pod umyvadly. Hluk kopání přitom maskovali například cvičením na hudební nástroje a vzniklé díry zakrývali kartonovými deskami, které si odpovídajícím způsobem nabarvili v kurzu malování.

Z cel se pak v noci skrz údržbářský koridor pravidelně přesouvali do opuštěného patra věznice, kde si zbudovali provizorní dílnu. Z nakradených pršiplášťů si tam ušili člun k přeplutí zálivu, a z překližky si dokonce udělali pádla. A aby je stráže nemohly odhalit, vyrobili si ze směsi mýdla, zubní pasty, betonového prachu a toaletního papíru makety svých hlav, které nabarvili a polepili vlasy sebranými u holiče. Výsledek potom pokládali na polštář, kdežto peřinu vycpávali oblečením a ručníky. Zatímco tedy pracovali v dílně, strážci si mysleli, že trestanci klidně spí.

Jedenáctého června 1962 byly přípravy u konce a vězni uvedli celý plán do chodu. West však bohužel doplatil na svou pečlivost: Když noc předtím usazoval mřížku ventilace zpátky do zdi, aby strážci přes den nepojali podezření, zajistil ji až příliš dobře. Provizorní cementová směs zatvrdla, a v rozhodujícím okamžiku se tak West nedokázal dostat z cely. Začal sice díru znovu prokopávat, ale než se mu to povedlo, byl už zbytek skupiny pryč. Neúspěšný dezertér se tedy nakonec smířil s krutou realitou, díru zapravil a vrátil se do postele.

Záliv nemá slitování

Morris s bratry Anglinovými se dostali údržbářským koridorem na střechu, načež postupně sklouzli kuchyňskou ventilační šachtou a po strastiplném klesání dlouhém patnáct metrů se ocitli na zemi. Následně přelezli dva bezmála čtyřmetrové ploty s ostnatými dráty a vyrazili na severovýchodní břeh, kde vysledovali slepá místa, kam nedosáhly reflektory ze strážních věží. Pomocí upravené tahací harmoniky nafoukli svůj provizorní člun a kolem desáté večerní vyrazili k ostrovu Angel, od kterého je dělily asi tři kilometry. A pak už je nikdy nikdo neviděl.

Každopádně se předpokládá, že se jejich troufalý útěk nakonec nezdařil. Z ostrova Angel se plánovali dostat na pevninu, ukrást auto i nějaké oblečení a poté se vydat každý jiným směrem po Americe. Ani dvanáct dnů po jejich zmizení však nikdo z přilehlého okolí nehlásil vloupání či krádež vozidla. Vyšetřování se proto uzavřelo konstatováním, že vězni utonuli v zálivu, jehož ledové vody dokázaly způsobit podchlazení už po dvaceti minutách.

Ztraceno ve vlnách

Jelikož se těla vězňů nikdy nenašla, řada lidí věřila v úspěch jejich útěku. Realita je však taková, že shodou okolností v tutéž noc zastavil na mostě Golden Gate své auto sebevrah Seymour Webb a vrhnul se do vody. Ačkoliv náhodný kolemjdoucí incident okamžitě nahlásil a na místě bleskově zasahovala pobřežní stráž, Webbovo tělo se nalézt nepodařilo. Trojice vězňů by tak nebyla první ani poslední, jejichž ostatky by tamní moře jednoduše pohltilo. FBI tedy vyšetřování uzavřela s tím, že trestanci utonuli.

Pro mnohé milovníky záhad a romantických příběhů však jejich osud dál halí tajemství. Podobně propracovaný útěk každopádně podnítil důkladné vyšetřování, které podtrhlo strukturální problémy Alcatrazu – a nakonec vyústilo v rozhodnutí, že k roku 1963 věznice ukončí svou činnost. Dnes některé její části slouží jako expozice a ročně do nich zavítá na 1,5 milionu turistů. Zbytek ostrova se pak mimo jiné proměnil v rezervaci pro ohrožené mořské ptáky.