Skvěle sehrané osádky (1): Prvoválečná stíhací esa na dvoumístných letounech

Na začátku první světové války neexistovaly speciální typy letadel určené k boji s nepřátelskými stroji. Letci po sobě pálili vším, co si s sebou brali do kokpitů, ale postupem času měli k dispozici stále silnější výzbroj. Začaly se používat pohyblivé, vzad pálící kulomety obsluhované druhým členem osádky. Až v roce 1915 vznikly první jednomístné stíhačky, které se specializovaly na boj s letouny protivníka, a jejich piloti začali hromadit vzdušná vítězství. Dvoumístné stroje se postupně dostávaly do role lovné zvěře. I jejich výzbroj se ale postupně zlepšovala a osádky měly jeden nebo i dva kulomety pálící vpřed, zatímco další – pohyblivý – ovládal pozorovatel výrazně přispívající k obraně. Obecně ale zůstávaly dvoumístné stroje pomalejší, hůř stoupaly a byly mnohem méně obratné.

V obraně i v útoku 

Někteří piloti dvoumístných letounů dosáhli svých sestřelů v situacích, kdy se jen bránili útoku nepřátelských stíhačů. Mnohdy se jednalo o vítězství sdílená společně s několika dalšími příslušníky jednotky, kteří letěli ve formaci s napadeným strojem. Ještě častěji se pak na vítězství podílel i střelec a pozorovatel v jedné osobě. Většina letectev jej pak započítávala jak na konto obou členů osádky – ať už rozhodující dávku vypálil kterýkoliv z nich. Jiní piloti „dvousedadlovek“ vyhledávali boj dokonce aktivně. 

Například Britové po dlouhou dobu poměrně úspěšně nasazovali dvoumístné Royal Aircraft Factory F.E.2. Ty disponovaly několika kulomety pálícími do různých směrů a jejich piloti i střelci si během roku 1916 připsali mnoho sestřelů. Stroje F.E.2 se objevovaly nad frontou ještě koncem roku 1917 a je až s podivem, že toto poměrně pomalé letadlo s tlačným motorem dokázalo čelit moderním německým stíhačkám. Na druhou stranu ale mnoho vítězství jejich osádek spadá do velmi sporné kategorie „padající mimo kontrolu“. Jednalo se o kulometnou palbou zasažený nepřátelský stroj, který ale nikdo neviděl dopadnout na zem, a jiná letectva tyto případy jako vítězství nepočítala.

Nad rámec povinností 

Rakousko-uherští letci na východní frontě dosáhli také nemalých úspěchů v kokpitech Hansa-Brandenburgů C.I. Bylo to ale více méně z nouze, neboť vlastní stíhačky na tomto válčišti nasadili až v roce 1917. Dvoumístné typy proto sloužily i k útokům na nepřátelské průzkumné stroje či pozorovací balony.

U německých vzdušných sil platilo, že pokud pilot dvoumístného letounu projevoval dostatečnou agresivitu či dokonce sestřelil nepřátelský stroj, brzy jej převeleli ke stíhacímu letectvu. U Britů a Francouzů byla jiná praxe, a když na konci války zavedli dvoumístné stroje se slušnou rychlostí a synchronizovaným kulometem či dvěma, i mezi jejich piloty se našli takoví, kteří se zařadili mezi stíhací esa. Bylo to ale vždy tak trochu nad rámec jejich běžných povinností. Dvoumístné letouny vždy sloužily primárně k průzkumu, navádění dělostřelecké palby, útokům na pozemní cíle nebo k bombardování.

Eso z italské fronty

Adolf Heyrowsky (1882–1945) vystudoval pražskou vojenskou pěchotní akademii a už v roce 1912 se přihlásil do vznikajícího rakousko-uherského letectva. Začátek války ho zastihl u letky Flik 2 na hranicích se Srbskem. Od prvních dnů prováděl průzkumné mise na dvoumístných Lohnerech B.I. Začátkem následujícího roku přešel k Fliku 9 a 22. února nad Bělehradem zapálil pozorovací balon. Druhý poslal v plamenech k zemi 3. března. Poté jej jmenovali velitelem Fliku 9, který později létal na italské frontě na dvoumístných strojích Hansa-Brandenburg C.I, jež už nesly jeden vpřed pálící kulomet umístěný na horním křídle. 

Čtvrtého května 1916 na něm zaútočil na italskou vzducholoď M4 vracející se z náletu na cíle v rakouském týlu. Jako střelec s ním tehdy letělo další budoucí stíhací eso Benno Fiala von Fernbrugg. Do vzducholodě vypálili 53 zápalných střel, což stačilo k jejímu zničení. V létě 1916 si Heyrowsky občas „odskočil“ do kokpitu jednomístného Fokkeru E.III a 15. srpna na něm sestřelil italský voisin, čímž si připsal už páté vzdušné vítězství. Brzy se ale vrátil ke dvoumístnému Hansa-Brandenburg C.I, za jehož řízením běžně napadal nepřátelské průzkumné letouny, a 17. dubna 1917 poslal k zemi i italský stíhací nieuport.

TIP: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války

V létě do akcí létal pravidelně se střelcem poručíkem Ladislavem Hauserem, s nímž sestřelil nejméně čtyři letouny. V říjnu ale musel nouzově přistát hluboko za nepřátelskými liniemi, ale po dvoudenním pochodu se mu i s jeho pozorovatelem podařilo přejít frontu a vrátit se ke své jednotce. Brzy nato jej převeleli ke štábu c. a k. letectva, kde se věnoval zlepšování spolupráce vzdušných sil s pěchotou. Celkem na dvoumístném stroji sestřelil osm letounů, dva balony a jednu vzducholoď, dvanácté vítězství pak přidal na jednomístné stíhačce.