Skutečný příběh Nefertiti (2): Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Bývalo zvykem, že si faraon nechával v předstihu navrhnout a vybudovat vlastní hrobku a Amenhotep nebyl v tomto směru výjimkou. Pamatoval při tom na místo pro svou matku Teje a také na druhou nejstarší dceru Meketaton – ovšem sarkofág pro Nefertiti do plánů z neznámých důvodů nezahrnul. 

Předchozí část: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Stopy se vytrácejí

Pokud by Nefertiti měla výsadní postavení, jak naznačují objevené rytiny, proč se přibližně v době faraonova úmrtí vytratila z veřejného života také ona? Odvážnější spekulace tvrdí, že ji Achnaton vykázal do vyhnanství poté, co se od ní nedočkal syna. Poslední dochovaná zmínka o Nefertiti pochází z roku 1336 př. n. l., kdy jí bylo kolem 30 let a psal se sedmnáctý rok manželova panování. Následně všechny stopy mizí: Zůstává tak tajemstvím, zda zemřela – například na mor, který tehdy Egypt často sužoval – nebo skutečně musela uprchnout. 

Hypotéz o jejím dalším osudu existuje víc. Podle některých zdrojů Achnatona přežila a převzala po něm vládu, než její syn Tutanchamon – ať už vlastní, či nevlastní – dosáhl plnoletosti. Jiní badatelé zastávají názor, že se začala vydávat za muže a usedla na trůn jako Smenchkare. Jistý muž tohoto jména skutečně existoval a je možné, že jej Achnaton před smrtí ustanovil svým nástupcem. Dle ještě odvážnějších spekulací pak Nefertiti coby Smenchkare pojala pro zachování dojmu za „manželku“ svou dceru Meritaton a vládla dál.

Senzační objev v písku

I když nevíme, kde královna spočinula, a nemůžeme tak z mumie rekonstruovat její pravou podobu, máme po ruce druhou nejlepší věc – skvěle dochovaný portrét. Našel se v roce 1912 při vykopávkách v Amarně, kde tým německých archeologů pod vedením Ludwiga Borchardta nečekaně narazil na předmět doslova nevyčíslitelné hodnoty. Pohřbena pod nánosy horkého pouštního písku se tam ukrývala busta, jež se později stala synonymem ženské krásy. 

Půl metru vysoká kolorovaná podobizna vyřezaná z vápence dodnes vyvolává kontroverze. Nejenže má za sebou značně rušné století, kdy si ji přivlastňovali Němci i Egypťané (viz Nefertiti a Hitler), ale v roce 2009 přišel švýcarský kunsthistorik Henri Stierlin s hypotézou, že jde o podvrh – a to dokonce vytvořený samotným nálezcem. Ten prý testoval nanášení starých pigmentů na novodobou sochu, a když výsledek obdivoval saský princ Johann Georg, nenašel Borchardt odvahu mu říct, že jde o pouhý experiment. Lež se mu pak zalíbila natolik, že u ní setrval. 

Opravdu chyby?

Podle Stierlina se padělatel dopustil hned několika chyb, které jej usvědčují. Busta údajně neodpovídá staroegyptskému uměleckému stylu, spíš se blíží moderní secesi, a její poprsí a ramena jsou tvarovány vertikálně – tedy přesně naopak než u jiných dosud nalezených egyptských portrétů. I bez toho by prý měl každý odborník zbystřit při pohledu na chybějící levé oko: Něco takového by totiž pro starověkého Egypťana údajně představovalo hotovou urážku. Stierlin se dál podivuje, že Borchardt o senzačním objevu nevyhotovil žádný záznam, což by mělo pro vědce jeho postavení znamenat naprostou samozřejmost. Nehledě na to, že tehdy na březích Nilu zároveň s Němci kopali francouzští archeologové, a z jejich tábora žádná zpráva o údajné existenci busty nepřišla. 

Jiní vědci by však za pravost sochy dali ruku do ohně. Němečtí odborníci ji v roce 2009 skenovali pomocí počítačové tomografie a odhalili, že na vysekaném vápencovém jádře spočívají vrstvy hlíny, jimiž sochař dílo doladil – mohl si tak pohrát s detaily, které se bronzovým dlátem vytvářejí v kameni jen těžko. Chemický rozbor pigmentu navíc potvrzuje, že je skutečně přes tři tisíce let starý. Historici umění dále tvrdí, že neobvyklý styl zhotovení busty patří k Achnatonově náboženské revoluci, jež proměnila zavedené způsoby zobrazování. A chybějící oko? Prostě se ztratilo. 

Starověký photoshop

Ať už je busta Nefertiti pravá, či nikoliv, jedna otázka přetrvává: Jaká byla skutečná podoba slavné panovnice? I kdyby socha vznikla ještě za jejího života nebo jen krátce po smrti, lze téměř s jistotou tvrdit, že už tehdy zcela neodpovídala realitě. „Starověcí Egypťané se nám v lecčems podobali. Tvář své královny si chtěli přikrášlit, podobně jako bychom dnes u oficiálních portrétů použili photoshop,“ předpokládá spisovatelka Michelle Moranová, která shromažďováním informací o Nefertiti strávila několik let. 

Srovnání vnější keramické vrstvy (vlevo) s vnitřním vápencovým jádrem (vpravo) prozrazuje mírné „vylepšení“ původního díla.

Už zmíněné vrstvy hlíny na vápencovém jádře totiž zakrývají hrubší rysy. Autor díla, zřejmě královský sochař Thutmose, tak možná zvýraznil lícní kosti a zahladil vrásky kolem úst i očí a rovněž hrbol na nose, který měla původní verze sochy. Nakonec však přece jen dojdeme k jednomu stoprocentnímu závěru: Nikoliv sama Nefertiti, nýbrž její překvapivě zachovalá busta tvoří pravý důvod, proč znají jméno legendární královny i ti, kterým jinak starověký Egypt nic neříká. Jakožto ikona ženské krásy s námi totiž dávná panovnice zůstane na věky.