Setkávání se slony na Srí Lance: Jaká je budoucnost slona cejlonského

Při jízdě po úzké asfaltce procházející buší řidič náhle brzdí a ukazuje dopředu. Asi dvě stě metrů před námi se mezi zelení objevuje mohutné tělo a v příštích vteřinách vychází na asfalt velký sloní samec. Řidič se k němu pomalu blíží, což se zvířeti zjevně nelíbí. Roztahuje uši, zvedá chobot, občas zatroubí a pomalu kráčí směrem k nám. Šofér na úzké vozovce rychle otáčí a se zapnutým motorem čekáme, co se bude dít. Zdá se, že slon se rozhodl silnici zcela opanovat. Když poodjedeme o kousek dál, ustoupí do buše; jakmile se vrátíme, přejde na asfalt. To se několikrát opakuje, a proto sporné místo nakonec raději opouštíme a z nedaleké vyvýšeniny pozorujeme co se bude dít dál…

Slon reguluje silniční provoz

Brzy se začínají z obou směrů cesty tvořit fronty různých vozidel. Jeden řidič se ve chvíli, kdy slon poodstoupil do buše, pokouší rychle projet, ale nakonec má co dělat, aby se včas vrátil. Když se po chvíli objevují v blízkosti silnice další dva sloni, všichni řidiči jsou nuceni uznat sloní převahu a obracejí auta zpět. Pouze a jenom sloni dnes rozhodnou, kdy bude cesta zase průjezdná. 

Mezitím se na návrší kolem nás shromáždili vesničané z místní osady. Stejně jako my pozorují slony a vzrušeně diskutují. Před pár hodinami totiž jiný slon nerozlišující mezi buší a zahrádkami prošel mezi jejich domky. Zahrádky vypadají, jako kdyby tudy projel buldozer.

Tato konfrontace divokého zvířete a lidské civilizace patří k naším nejsilnějším zážitkům s těmito nádhernými zvířaty. I když jsme později viděli při našich cestách po srílanských národních parcích desítky volně žijících divokých slonů, často z bezprostřední blízkosti. To ovšem bylo vždy z bezpečí terénních aut, která sloni obvykle nechávají na pokoji. Jsou na ně v parcích zvyklí a pokud nejsou provokováni, většinou je zcela ignorují. 

Ironický sloní pohled

Do paměti se mi nesmazatelně zapsalo i setkání v Národním parku Bundala, kde jsme časně ráno projížděli po úzké hrázce mezi dvěma lagunami. Když jsme byli asi v jedné třetině hrázky, na jejím druhém konci se z buše vynořil slon a pomalu si to zamířil k nám. Na úzké cestě s hlinitými nezpevněnými okraji neměl řidič odvahu couvat. Raději zajel těsně k okraji cesty a vypnul motor.

Slon se pomalu blížil k autu a my s napětím čekali, co bude následovat. Stačilo jedno drcnutí chobotem a byli bychom ve vodě. Za absolutního ticha, kdy každý v autě sotva dýchal, nás mohutné šedé tělo těsně minulo. Seděl jsem na bližší straně a naše pohledy se na několik vteřin setkaly ze vzdálenosti snad jednoho metru. Co se dělo v sloní hlavě samozřejmě nevím, ale měl jsem pocit, že v jeho relativně drobném očku bylo trochu pobavené ironie. 

Vozová hradba trochu jinak

Sloni jsou jednou z hlavních atrakcí většiny národních parků na Srí Lance, kam přitahují tisíce návštěvníků. V centrální části ostrova, v Národním parku Kandulla, jsme zažili situaci, kterou by bylo možné označit jako turistické manévry. U stejnojmenného jezera se na podzim v období dešťů zelenají pastviny, které přitahují sloní stáda. V době maximálního výskytu bývá na území parku až 250 slonů. Když jsme sem přijeli poprvé, byli jsme téměř sami. Zároveň jsme tenkrát měli i neskutečné štěstí na počasí. Ačkoliv celé odpoledne bylo zataženo a občas poprchávalo, v okamžiku, kdy se auto dostalo ke slonům u jezera na dosah teleobjektivů, se v mracích objevila díra a k západu se sklánějící slunce jako reflektor ozářilo celé stádo na pozadí modré hladiny.

Po několika letech jsem se k jezeru dostal znovu a zpočátku jsem měl dojem, že se situace bude úplně stejně opakovat. Blížil se večer a z lesa se postupně začaly vynořovat skupiny slonů táhnoucích k jezeru. Jenže kromě slonů se z lesa začaly vynořovat i terénní vozy. Netrvalo dlouho a aut bylo snad několik desítek. Ve snaze vyhovět zákazníkům se řidiči pokoušeli dostat ke stádu co nejblíž až řada těsně u sebe stojících aut připomínala vozovou hradbu. Jenom místo zbraní z ní zcela zbytečně blýskaly slabé blesky kompaktů. 

Kolik u nás žije slonů?

Když jsme si uvědomili, čeho jsme se to stali nedobrovolnou součástí, místo jsme raději opustili a vše pozorovali z dálky. Otázkou je, do jaké míry tato masová turistika slony ovlivňuje. Zásadně asi ne, ale člověk má trapný pocit, že se nejedná o divokou přírodu, ale že se nechtěně stal návštěvníkem nějaké pouťové atrakce.

Při zpáteční cestě průvodci vyprávím, že také pracuji jako zoolog v chráněném území v Jižních Čechách. Jeho okamžitý dotaz zní „a kolik tam máte slonů“. Protože vím, že bezobratlé glaciální relikty na Červeném blatě, ani ptačí bohatství na rybnících by ho moc nenadchlo, chlubím se alespoň množstvím divokých prasat a srnců. Ovšem slon je slon. 

Výhled do sloní budoucnosti

Slon indický (Elephas maximus) obýval v minulosti rozsáhlé území od Sýrie na západě až po jižní Čínu, Jávu a Borneo. Na Blízkém východě vymizel již před dvěma tisíci lety, v jižní Číně v 17. století. I ve zbývající části areálu byly jeho stavy výrazně zredukovány. Celková současná populace volně žijících slonů je odhadována na 41–52 tisíc exemplářů, z čehož přibližně jedna třetina obývá indický subkontinent, druhá třetina Zadní Indii a zbytek Malajský poloostrov, Sumatru a Borneo. 

Na Srí Lance v současné době žije přibližně 2 500–4 000 divokých slonů indických (údaj Světového fondu na ochranu přírody), ale ještě počátkem dvacátého století jich bylo asi 12–14 tisíc. Jde o poddruh, pojmenovaný slon cejlonský (Elephas maximus maximus). I když masové vybíjení evropskými kolonizátory již patří minulosti, budoucnost srílanských chobotnatců není právě růžová. 

Útěk před tsunami

Velká část populace sice žije v národních parcích, ale asi 65 % území obývaných slony leží mimo chráněná území. Přesto, že jsou chráněni a mají status ohroženého druhu, jsou stále nelegálně zabíjeni. A co je zcela zásadní, neustále se zmenšuje území, kde mohou žít, přes která mohou migrovat za potravou a kde nenadělají škody na zemědělských kulturách. Zmenšování území bude pochopitelně stále pokračovat spolu s tím, jak se bude zvyšovat početnost lidské populace a potřeba ji uživit. Bohužel, podobná a ve většině horší situace, panuje v celém areálu rozšíření. 

TIP: Rozhovor s Adrianam Dandridgem: Sloni jsou moudřejší než lidé

Ostrov jsem navštívil celkem čtyřikrát. První cestu jsem uskutečnil na podzim roku 2004, krátce před tím, než pobřeží zasáhla ničivá vlna tsunami. Podruhé jsem přijel rok poté a konstatoval jsem, že tato obrovská tragédie divoká zvířata na rozdíl od lidí příliš nezasáhla. Národní parky Yala West a Bundala, kde jsme slony pozorovali často v bezprostřední blízkosti pobřeží a odkud pochází většina snímků, byly zaplaveny šestimetrovou vlnou do vzdálenosti stovek metrů až několik kilometrů. Jenže většina zvířat včetně slonů blížící se nebezpečí patrně vycítila a nebezpečnou oblast včas opustila.