Setkání smrtícího druhu: Ekoturistika může lidoopy zachránit i zničit

Lidé nemají v celém vesmíru bližší žijící příbuzné, než jsou gorily a šimpanzi. Blízká genetická příbuznost má pro život všech tří druhů – člověka, šimpanze i gorily – dalekosáhlé důsledky. Viry, bakterie, plísně nebo cizopasníci, kteří sužují lidoopy, mohou nakazit i člověka. Například virus HIV1 se do lidské populace dostal od šimpanzů. Infekční choroby však mohou putovat i opačným směrem.

Nebezpečné příbuzenské pouto

První evoluční rozchod společných předků lidí, šimpanzů a goril se odehrál před deseti miliony lety. Tehdy vznikla samostatná vývojová linie vedoucí k dnešním gorilám a o čtyři miliony roků později se předci prvních lidí evolučně rozloučili s předchůdci současných šimpanzů. S nimi dosud sdílíme 96 % dědičné informace, ale rovněž s gorilami nás vážou silná genetická pouta. V plných 15 % z celkového počtu zhruba tří miliard písmen genetického kódu se dokonce více podobáme gorilám než šimpanzům.

Na rozdíl od stále početnější lidské populace čelí naši nejbližší zvířecí příbuzní přímé hrozbě vymření či vyhubení a mnohé populace balancují na pokraji kolapsu. Nejvíce je ohrožuje ztráta přirozeného životního prostředí, ale také zdánlivě banální infekce, kterou se od nás lidoopi nakazí, může být pro tyto tvory posledním hřebíčkem do rakve.

Samotná genetická příbuznost ale o rizicích přenosu nákazy nerozhoduje. Například orangutani, s nimiž se naši předci rozešli před 14 miliony roků a kteří s námi sdílejí asi 94 % dědičné informace, jsou lidskými infekcemi zasaženi překvapivě málo. Kromě vrozených dispozic je zřejmě chrání i životní styl. Většinu času totiž tráví vysoko v korunách stromů a na pevnou zem, kde se mohou s člověkem a jeho chorobami nejvíce setkat, sestupují jen vzácně. Naopak překvapivě čile si nakažlivá onemocnění vyměňujeme s geneticky mnohem odlišnějšími makaky nebo paviány.

Zkoumat, nebo neohrožovat?

O životě lidoopů toho stále ještě nevíme dost. Výzkum, který se neobejde bez blízkého kontaktu, je důležitý i proto, abychom věděli, co tato zvířata ohrožuje a jak je před hrozbami chránit. Zároveň by ovšem bylo pro lidoopy nejlepší, kdyby se od nich lidé drželi co nejdále a zvířata se nenakazila lidskými chorobami. Profesionálové i amatérští nadšenci, kteří se v ochraně lidoopů angažují, proto dnes a denně stojí před těžkým dilematem.

Rezervace a národní parky zoufale potřebují peníze na provoz. Jeden z mála zdrojů představuje ekoturistika. Lidé jsou ochotni cestovat přes půl světa a často zaplatit velkou sumu za jedinečné chvíle strávené v blízkosti lidoopů. Chtějí prožít aspoň zlomek toho, o čem četli a co viděli ve filmech. Obdivují osobnosti, jako je Jane Goodallová nebo jako byla Diane Fosseyová – lidi, kteří zasvětili poznání lidoopů a jejich ochraně život.

Bohužel, turisté s sebou kromě životadárných peněz přivážejí i nepřebernou škálu smrtících původců chorob. O tom, jak snadno se lidoopi nakazí, svědčí například výsledky vyšetření 14 šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) chovaných v zajetí v jednom japonském výzkumném zařízení. Z celkového počtu dvaašedesáti prověřovaných původců lidských chorob našli vědci u šimpanzů protilátky proti devětadvaceti! Lidoopi se jimi museli dříve nakazit a protilátky jednoznačně dokazují, že jejich imunitní systém s mikroby bojoval.

Nebezpeční původci lidských chorob ovšem lidoopy neohrožují jen v zajetí, ale také ve volné přírodě. Mnozí šimpanzi z rezervací v Ugandě a Zambii hostí kmeny bakterie Staphylococcus aureus odolné proti řadě antibiotik, jimiž se zřejmě nakazili od zaměstnanců rezervace. U šimpanzů mohou tyto bakterie způsobit nejrůznější onemocnění, od zánětů kůže až po zápal plic a otravu krve. Léčba infekce je ve všech případech obtížná.

Riskantní návraty domů

V souvislosti s infekčními nemocemi je jedním z nejproblematičtějších počinů návrat lidmi zachráněných lidoopů do volné přírody. Na jedné straně jde o krok bezpochyby záslužný a potřebný, protože malým populacím hrozí ztráta pestrosti dědičné informace. Genetická „jednobarevnost“ zvyšuje riziko nejrůznějších dědičných defektů a zároveň klesá i schopnost populace vypořádat se s výraznějšími změnami, jako jsou právě nová onemocnění. V geneticky pestré a početné populaci se snáze najdou zvířata, která jsou vůči nové chorobě odolná a přežijí. Naproti tomu malá populace s jednobarevnou dědičnou informací je snadno zranitelná.

Každý kus, který z populace nezmizí, udrží se v ní a předává své geny potomstvu, tak zvyšuje šanci druhu na přežití. Jenže zvířata, která strávila nějakou dobu v péči lidí, pochytala i lidské původce chorob a nesou si je do přírody s sebou. Šimpanzí sirotek, jehož matku zastřelili pytláci a kterého se podařilo s vynaložením obrovského úsilí zachránit, se může při návratu mezi volně žijící příbuzné proměnit v „trojského koně“, který v útrobách skrývá časovanou biologickou bombu v podobě lidských virů, bakterií nebo cizopasníků. Nejednou tak hrajeme vabank. Doplňování volně žijících populací zachráněnými zvířaty je životadárnou infuzí, pomocí níž se do přírody dostávají zpět ztracené varianty genů. Návrat zachráněnce však může ohrozit život dalších zvířat.

Jeho veličenstvo turista

Vědci jsou si vědomi rizik spojených s výzkumem lidoopů zblízka. Proto si netroufnou vydat se do pralesa na pozorování bez roušky přes ústa, aby chránili lidoopy před infekcemi přenášenými vzduchem. Rutinní procedurou se stává například dezinfekce bot a nošení rukavic nebo důkladné mytí rukou před vstupem do lokalit obývaných lidoopy. Přísně zapovězena je jakákoli konzumace jídla v blízkosti pozorovaných zvířat, odhazování odpadků či dokonce vykonávání tělesné potřeby v lese. Ani při dodržení těchto přísných regulí však nejsou všechna rizika zažehnána.

Turisté nejsou ve většině případů při prevenci přenosu nákazy na lidoopy tak úzkostliví jako vědci. Často jsou vnímáni jako platící zákazníci, kteří mají nárok na určitý „komfort“ nebo na různé „rozmary“. Zatímco v konžských rezervacích pro gorily horské (Gorilla beringei) musí návštěvnici nosit roušky, ugandské a rwandské rezervace jsou v tomto ohledu benevolentnější.

Dokonce i gorily v zoo jsou před nákazou od návštěvníků chráněny lépe, než volně žijící lidoopi před nákazou od turistů,“ konstatují vědci studující gorily horské v ugandském národním parku Bwindi.

Oběti lidských chorob

Mnozí experti argumentují ve prospěch turistických návštěv tím, že přínosy výzkumu a výdělky z ekoturistiky mnohonásobně vyváží rizika vyplývající z kontaktů lidí a zvířat. Jednak se populacím lidoopů, které jsou ve středu zájmu vědců i turistických agentur, vyhýbají pytláci. Výsledky výzkumu a reportáže z cest do rezervací navíc mohou místní politiky nebo vlivné zahraniční sponzory upozornit na naléhavou potřebu ochrany goril a šimpanzů. K tomu pravděpodobnost, že se lidoopi od návštěvníků nakazí, není příliš vysoká.

Jenže malou pravděpodobnost nákazy vyvažuje závažnost následků, které by takový „vzácný průšvih“ přinesl. Varovných příkladů je k dispozici celá řada. V národním parku Bwindi onemocněly čtyři gorily horské svrabem. Kožní parazit zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) napadl všechna zvířata, která byla přivyklá na kontakt s turisty. Není pochyb o tom, že nákazu zavlekli mezi gorily právě návštěvníci parku. Nejhůře postihla choroba mládě, které na svrab uhynulo. Tři zbývající zvířata se podařilo zachránit podáním protiparazitárního prostředku v injekcích.

V témže parku opakovaně došlo k nákaze goril metapneumoviry, které vyvolávají těžké zápaly plic. Také v tomto případě několika zvířat uhynulo a zdrojem nákazy byl opět člověk. Genetické analýzy odhalily, že šlo o typ viru, který je znám od obyvatel Jižní Afriky. Jestli jej mezi lidoopy zavlekli vědci nebo turisté, lze jen těžko rozhodnout.

Setkání dvou světů

Přenosy lidských chorob na lidoopy se neomezily jen na ugandský park Bwindi. V národním parku Tai v Pobřeží slonoviny postihly šimpanze opakované infekce způsobené paramyxoviry. Zdrojem nákazy byli znovu lidé a některá zvířata zaplatila onemocnění životem. Pokud už se šimpanz nakazil, byly jeho vyhlídky na přežití mizivé. Paramixoviry totiž lidoopy zabíjejí s více než devadesátiprocentní účinností. V některých tlupách tak zavlečení infekce zaplatila životem pětina všech jejich příslušníků.

Lidoopi jsou náchylní i k dalším lidským chorobám. Anglická primatoložka Jane Goodallová byla už na počátku svého výzkumu v šedesátých letech minulého století svědkem nákazy šimpanzí tlupy dětskou obrnou. Velké riziko představují pro lidoopy spalničky. Gorily horské, které se dostávají do kontaktu s lidmi, jsou proto proti této chorobě očkovány dětskými vakcínami.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Před několika lety dopadla na populace šimpanzů a goril nákaza virem ebola, i když jejím zdrojem nemuseli být nutně lidé. Virus přenášejí bez sebemenší újmy na zdraví býložraví kaloni. Lidoopi se mohou nakazit ovocem, které přišlo do kontaktu s kaloními přenašeči. Těžké následky má pro šimpanze a gorily infekce snětí slezinnou čili antraxem. Zdrojem nebezpečné bakterie Bacillus anthracis bývají často hospodářská zvířata. Lidoopi se nakazí při nájezdech na úrodu v okolí vesnic nebo naopak od zvířat, která domorodci vyhánějí na pastvu na území rezervace.

Světy lidoopů a lidí jsou si dnes nesmírně blízko a jen my máme možnost ovlivňovat podmínky setkání tak, aby pro naše vzdálené příbuzné neznamenala trvalou smrtící hrozbu.