Velmi nepravděpodobný duel: Sestřelení americké vzducholodi německou ponorkou

Po první světové válce se zdálo, že vzducholodě mají v ozbrojených silách odzvoněno. Výjimku tvořily jen Spojené státy americké. Jejich námořní hranice je totiž po obou stranách kontinentu hodně dlouhá a vzducholodě měly pro pohraniční práci skvělé předpoklady. Oproti běžným letadlům vydržely ve vzduchu nesrovnatelně déle a nevalná rychlost znamenala výhodu, protože osádka mohla o to pečlivěji obhlížet obzor.

Ve třicátých letech tak v řadách pobřežní stráže sloužily desítky jednoduchých neztužených vzducholodí (tzv. blimpů), které střežily námořní trasy, pomáhaly lodím v nouzi a v dobách prohibice stíhaly pašeráky alkoholu. Po vstupu USA do druhé světové války se vzducholodě, včetně té s označením K-74, věnovaly hlavně vyhledávání ponorek.

Nepříliš úspěšná ponorka

Na druhé straně Atlantiku, v Německu, v červenci 1941 vyrobily loděnice v Kielu člun U-134 typu VIIC. V té době prožívali němečtí ponorkáři euforické časy, ale pro U-134 to neplatilo. Sice už na první plavbě pod velením kapitánporučíka Rudolfa Schendela potopila svou první loď, ale záhy se ukázalo, že zničený parník byl vlastní. Člun si reputaci nevylepšil ani v příštích měsících. Vyplouval totiž do nehostinných vod kolem Norska, kterými se jen občas pohyboval dobře střežený konvoj do SSSR.

Za takřka rok služby U-134 potopila jen jednu nepřátelskou loď a potom ji velení přemístilo do francouzského přístavu La Pallice, odkud se zapojovala do bojů v oblasti mezi Británií a Kanadou. Teprve tam si Schendel připsal další oběť, ale o šťastnou misi zrovna nešlo, protože se během ní z neznámých příčin zastřelil námořník Gerhard Rataj.

Neúspěšný kapitán Schendel odešel předávat zkušenosti do výcvikové flotily a člun převzal nadporučík Hans-Günther Brosin. Ani o novém veliteli se nedá říci, že by se narodil pod šťastnou hvězdou. Už na námořní akademii si zamiloval létání, a tak požádal o vstup do námořního letectva. Dva roky létal na cvičných strojích, a když už se těšil na pořádný hlídkový junkers, rostoucí ztráty v ponorkovém loďstvu způsobily, že se znenadání ocitl na palubě ponorky. Po půlročním výcviku dostal velení na U-634, ale pilot Brosin si s vodním živlem příliš neporozuměl.

Dne 12. listopadu 1942 se dokonce U-634 na cvičné plavbě srazila s U-272 a obě plavidla se potopila. Zahynulo 29 mužů, ovšem Brosin měl štěstí. Nejenže srážku přežil, ale kvůli nedostatku důstojníků nešel ani před soud a už 3. února 1943 převzal U-134.

Do první akce s novým velitelem ponorka vyplula o měsíc později, jenže než se dostala do operačního prostoru, těžce ji poškodil letecký útok a U-134 domů doplula jen s velkými obtížemi. Brosin se poučil a rozhodl se, že příště už před letadly nebude prchat nouzovým ponorem, ale zůstane na hladině a bude bojovat palubními zbraněmi. Coby bývalý pilot koneckonců dobře věděl, jak své muže vycvičit v nebezpečné protiletadlové kanonýry.

Duel s K-74

Na Brosinovu druhou, celkově devátou a nakonec i poslední misi se U-134 vydala 6. června 1943 do Karibského moře. Plavba probíhala klidně a první potíže přišly až u Bermud. Neúspěchy pronásledovanou ponorku totiž objevil hydroplán Martin PBM Mariner pilotovaný Johnem Hitchcockem, který kolem U-134 shodil šest hlubinných bomb. Ponorka se bránila tak urputnou protiletadlovou palbou, až jeden motor letounu začal hořet a Hitchcockův atak nejspíš zcela ztroskotal, protože Brosin domů hlásil jenom útok, a ne škody.

O 12 dní později odstartovala z floridského Richmondu k rutinní misi vzducholoď K-74 poručíka Nelsona Grillse. Před půlnocí měl operátor radaru kontakt ve vzdálenosti osmi mil. Na tom nebylo nic zvláštního, stejnou událost vzducholoď koneckonců zaznamenala i o hodinu dříve a vyklubal se z ní vlastní tanker a nákladní loď. K-74 se však za podezřelým cílem vydala a vzduchoplavci brzy na hladině spatřili ponorku zalitou měsíčním světlem.

Grills váhal, protože útoky na ponorky vzducholodě neměly v popisu práce a správně měly jen kroužit kolem a přivolat posily. Jenže obava o osud nedalekého tankeru a nákladní lodi a v neposlední řadě i nedávný emotivní výstup velitele jednotky kapitána Knoxe, který vzduchoplavcům zle vyčinil za malou agresivitu, způsobily, že se Grills přece jenom rozhodl na ponorku zaútočit. Vzducholoď se plížila ve výšce asi 150 metrů, zatímco strojník Garnet Eckert usedl za kulomet a druhý pilot Isadore Stessel si vzal na starost shoz čtyř hlubinných náloží. Pro přesnější palbu Eckert z gondoly vyhodil oranžové světlice, a to byl patrně moment, kdy si vzducholodě všimly překvapené hlídky na U-134. 

Němci v nečekané situaci zachovali chladnou hlavu a na obrovitý cíl plížící se rychlostí pouhých 87 km/h zahájili ze dvou 20mm dvojčat přesně mířenou palbu. Eckertův kulomet v přídi gondoly statečně odpovídal, leč výsledky jeho snažení nejsou známy. Němci ovšem mířili velmi přesně – jejich střely proděravěly nosný balon a v gondole vypukl požár. Radista Gerrold Giddings odvysílal SOS, ale hořící K-74 stále ještě bojovala.

Pomalu přeletěla nad ponorkou a Stossel se pokusil uvolnit hlubinné nálože. K údivu Američanů a patrně i Němců se však nic nestalo. Ovládání shozu bomb totiž předtím nikdy nikdo nepoužil a nálože se ze závěsů prostě neuvolnily. Nakonec K-74 dosedla na hladinu, Němci přerušili palbu a svůj úlovek si vyfotografovali. Vzduchoplavci mezitím vyšplhali na rozstřílený balon, který se stále držel na hladině, a drželi v pohotovosti samopal pro případ, že by je Němci chtěli postřílet. Naštěstí k ničemu podobnému nedošlo a U-134 v klidu odplula.

Giddingsovo SOS o sestřelu K-74 ponorkou zburcovalo pobřežní obranu a už za úsvitu zbytky vzducholodě objevil hydroplán Widgeon, který na místo nasměroval stíhač ponorek SC-657 s torpédoborcem Dahlgren. Než však obě lodě dorazily, balon se definitivně potopil a vzduchoplavci byli ve vodě, což životem zaplatil druhý pilot Stessel, kterého zabili žraloci. Zbytek mužů se s pomocí spásného samopalu ataku predátorů ubránil a dočkal se záchrany.

Návrat v dešti bomb

Zkáza K-74 americké úřady rozzuřila tak, že na U-134 zahájily mohutný zátah. Už příští noci na člun zaútočil námořní hlídkový a bombardovací letoun Lockheed Ventura pilotovaný Johnem Lawrencem. Shodil na U-134 tři hlubinné nálože, a byl to tentokrát Brosin, kdo volal o pomoc. Ohlásil jak sestřel vzducholodi, tak těžké škody na přídi. Ponorka obratem dostala z velitelství flotily pokyn, aby se stáhla asi tisíc mil na východ, opravila škody a vrátila se do hlídkové oblasti. Když však Brosin oznámil, že „škody jsou opravdu značné“ a že k takovému manévru nemá dost nafty, velení nařídilo návrat.

O rozsahu poškození a zpáteční cestě U-134 můžeme pouze spekulovat a v podstatě víme jen tolik, že za dva měsíce se zmrzačená ponorka připletla do cesty konvoji UGS-14. Eskorta v podobě stíhačky F4F Wildcat a torpédového bombardéru TBF Avenger z eskortní letadlové lodi Croatan se pokusila ponorku dorazit, ale U-134 se ještě jednou podařilo útok mohutnou protileteckou palbou odrazit a nakonec i uniknout. Dne 24. srpna 1943 se však její osud přece jenom naplnil. Poblíž španělského mysu Finisterre ji našel bombardovací Vickers Wellington Kanaďana Donalda McRaeho ze 179. perutě RAF a shodil na ponorku šest hlubinných náloží. Nikdo z posádky nepřežil – pomsta za zkázu K-74 byla dokonána.