Sergej Kuzmič Buňačenko: Zachránil pražské povstání?

Přestože se úloha zachránce Prahy v květnu 1945 připisuje generálu Vlasovovi, tím, kdo se v čele vlasovců postavil na stranu pražských povstalců, byl ve skutečnosti Sergej Buňačenko

06.01.2016 - Pavel Žáček



Život generála Sergeje Kuzmiče Buňačenka (1902–1946) byl plný zvratů, úspěchů, ale i pádů a také balancování mezi dvěma totalitními režimy, které se mu nakonec stalo osudným. Narodil se 5. října 1902 na Ukrajině v Kurské gubernii v rodině chudého rolníka ze vsi Korovjakovka. Svoji vojenskou kariéru zahájil již v dubnu 1918, kdy vstoupil do řad Rudé armády a o rok později také do komunistické strany. Jako rudoarmějec se Buňačenko v rámci občanské války účastnil bojů proti útvarům atamana Petljury a Machnovovu povstaleckému vojsku, usilujícím o samostatnou Ukrajinu. Stejně tak i proti armádám generála Krasnova a generálplukovníka Děnikina bojujím za carský režim.

Kritika se nevyplácí

V letech 1921–1923 absolvoval Vyšší vojenskou školu v Kyjevě. O rok později nastoupil službu ve Střední Asii, kde se postupně stal pomocníkem velitele pluku, velitelem roty a zástupcem velitele baterie. Od října 1930 pak sám plnil funkci velitele pluku. Od května 1932 studoval Vojenskou akademii M. V. Frunzeho, po jejímž absolvování nastoupil do funkce náčelníka štábu samostatného pluku. Za kritiku kolektivizace však Buňačenka vyškrtli roku 1937 z komunistické strany, i když mu posléze stranická organizace zmírnila trest na přísnou důtku. V roce 1938 se u jezera Chasan účastnil bojů s Japonci.

V březnu 1940 se stal náčelníkem štábu 26. střeleckého sboru a 30. března 1942 velitelem 389. střelecké divize. Dne 2. září se ale znovu dostal do potíží, když jej vojenský tribunál Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu odsoudil pro údajné nesplnění bojového úkolu k zastřelení. O tři týdny později došlo ke změně trestu na 10 let nápravně pracovních táborů s nástupem po skončení války. Počátkem října 1942 se stal velitelem 59. samostatné střelecké brigády.

Bez ohledu na rozkazy

V prosinci 1942 zajala Buňačenka u města Ordžonikidze průzkumná skupina 2. rumunské pěší divize. Období od ledna do června 1943 strávil v zajateckých táborech, kde se seznámil s protisovětskými názory generála Vlasova, a rozhodl se vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Poté působil v důstojnické škole pro přípravu kádrů východních dobrovolníků. V září 1943 se stal spojovacím důstojníkem ROA u německé 7. armády ve francouzském Le Mans.

Když se Spojenci vylodili v Normandii, podařilo se mu z rozbitých východních dobrovoleckých praporů sestavit kombinovaný pluk. S ním se ve dnech od 26. června do 7. července 1944 úspěšně střetl v prostoru Saint-Lô s postupujícími spojeneckými vojsky, za což byl vyznamenán Železným křížem II. stupně. Počátkem srpna byl představen generálu Vlasovovi a 10. listopadu 1944 jmenován velitelem 1. pěší divize ROA, kterou se mu podařilo sestavit a plně vystrojit a vyzbrojit.

V březnu 1945, již v hodnosti generálmajora, obdržel rozkaz přesunout divizi na východní frontu, kde byla 13. dubna nasazena proti oderskému předmostí 33. armády 1. běloruského frontu u Erlenhofu. Již druhý den ale vydal pokyn k ústupu z fronty a bez ohledu na německé rozkazy rozhodl o přesunu jižním směrem – do Čech. I přes nátlak polního maršála Ferdinanda Schörnera pak odmítl nasazení své divize na frontě u Brna.

Neúspěšný pokus o přechod na západ

Stejně tak proti vůli generála Vlasova rozhodl z 5. na 6. května 1945 o pomoci povstalcům, když nařídil své divizi zaútočit na německé jednotky v Praze a okolí. S ohledem na negativní reakci České národní rady, postup Rudé armády i zastavení postupu americké armády v západních Čechách se však z Prahy záhy stáhl. Povstalcům ponechal ku pomoci jeden dělostřelecký oddíl, který aktivně proti skupinám SS bojoval až do 9. května 1945. Jeho jednotkám se přes Příbram podařilo ustoupit až k americkým liniím, nicméně jednání s Američany o přechodu do jejich zajetí nevedlo k úspěchu.

TIP: Česká stopa v akci Voron: Pokus o likvidaci generála Vlasova

V poledne 12. května 1945 proto rozpustil divizi a vyzval své vojáky k útěku do západní zóny. O tři dny později jej ve vsi Dvorec nedaleko od Nepomuku Američané předali zástupcům velitelství sovětského 25. tankového sboru. Po prvních výsleších u kontrarozvědky „SMERŠ“ byl přepraven do Moskvy, kde ho ještě 30. května 1945 obvinili z vlastizrady. Po vyhlášení rozsudku vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR byl Sergej Kuzmič Buňačenko v noci na 1. srpna 1946 oběšen na dvoře moskevské Butyrské věznice


Další články v sekci