Sen o deštném pralese: Putování bornejským údolím Danum

Píše se rok 1976. Pralesy Bornea si velmi intenzivně razí cestu motorové pily a bagry a během jediné lidské generace hrozí zlikvidovat většinu miliony let starého biotopu. Do odlehlého údolí Danum cca 50 km západně od města Lahad Datu vyráží s podporou helikoptéry Královského malajského letectva vědecká expedice s jediným úkolem – vyhodnotit, zda údolí formálně chránit založením národního parku.

Velká pětka Bornea

Vědci rozhodně nevyráželi naslepo. První návrhy chránit údolí padly už začátkem 30. let 20. století, důvodem byla místní populace nosorožců sumaterských. Britská správa Severního Bornea však už tehdy narazila na odpor dřevařské lobby a plány byly časem zapomenuty. Malajské úřady se o údolí začaly zajímat opět až koncem 60. a začátkem 70. let minulého století, tedy v době, kdy už politici věděli, že za možnost vytěžit prastaré stromy z bornejských lesů jsou dřevařské firmy ochotny zaplatit obrovské sumy peněz a koncese byly udělovány jako na běžícím pásu. 

Zároveň začalo být jasné, že je třeba vybrat a chránit alespoň části pralesa, pokud má mít biotop šanci na přežití do budoucna. Vědci z výše zmíněné expedice našli v údolí Danum panenský nížinný prales, který poskytoval útočiště kompletní bornejské „velké pětce“ – nosorožci sumaterskému (Dicerorhinus sumatrensis), slonu indickému bornejskému (Elephas maximus borneensis), orangutanu bornejskému (Pongo pygmaeus pygmaeus), medvědu pyskatému (Melursus ursinus) a levhartu obláčkovému (Neofelis nebulosa). Členové expedice pak ve své zprávě zřízení národního parku jednoznačně doporučili. 

Výzkumné centrum v pralese

Hned od začátku se však objevil problém. Vláda totiž mezitím na údolí (a obrovské plochy země kolem) udělila těžařskou koncesi organizaci Yayasan Sabah (Nadace pro Sabah). Yayasan Sabah sice odmítla postoupit část své koncese jako národní park, nicméně se zachovala velmi osvíceně a spolu s oblastmi Meliau Basin a kaňonem Imbak je vyčlenila jako bezzásahová území – oblasti určené k výzkumu a zachování biodiverzity pro budoucí generace. 

Ve spolupráci s britskou Královskou společností bylo v údolí Danum v roce 1986 otevřeno vědecké centrum (Danum Valley Field Center – DVFC), které se za dobu své existence stalo jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších svého druhu v pralesích Starého světa s velkým množstvím publikovaných dat. Podrobně jsou zde zkoumány jak vazby mezi jednotlivými částmi ekosystému pralesa či vliv a vývoj klimatu, tak i možnosti obnovy už vytěženého lesa či šetrnější způsoby těžby.

Štěstí na větvi 

Do Danum Valley Field Center jsme zamířili i my. Centrum nabízí ubytování nejen vědcům, ale také běžným turistům, pokud tedy mají povolení od Yayasan Sabah. My jsme to naše vyřizovali několik týdnů dopředu přes místní cestovku Sticky Rice (tedy Lepkavá rýže), která nám dodala i auto s řidičem na cestu z Lahad Datu a zpět a k tomu vynikajícího průvodce jménem Atteh. 

Atteh si mě získal už po pár kilometrech jízdy, když na moji otázku, zda máme šanci najít chřestýšovce, odpověděl: „Jasně, jeden je už pár týdnů na větvi u potoka hned za kantýnou, pokud ho teda ty anglický studenti, co všude hrozně dupou, mezitím nevyplašili.“ A chvilku nato začal zničehonic přes přední sklo džípu freneticky ukazovat do korun stromů nad prašnou silničkou. Řidič dupnul na brzdu, a jelikož se orangutan nepřekvapivě řekne malajsky stejně jako česky, tak i my jsme věděli, proč ta nečekaná zastávka. Na stromě před námi byla ve výšce asi 20 metrů usazena orangutaní samice s miminkem na břiše a na vedlejším stromě za kmenem byl schovaný i samec.

Všichni jsme si vychutnávali ten okamžik. Byl to úplně jiný zážitek než o pár dní předtím mezi davy turistů v rehabilitačním centru pro orangutaní sirotky v Sepiloku. Jak jsme se o hodinu později v DVFC dozvěděli od „těch anglických studentů, co všude hrozně dupou“, měli jsme ohromné štěstí. Většina z nich během svých dvoutýdenních pobytů tady orangutany vůbec neuvidí. 

Stejná smůla, jakou měl Attenborough

Hned toho dne odpoledne jsme s Attehem prošli okolí centra. Nad řekou Segama létali barevní lobošové žlutočerní (Eurylaimus ochromalus) a vlaštovkám podobní klechové menší (Hemiprocne comata), kousek od nás si na plot sedla vlha červenobradá (Nyctyornis amictus) a i ten slibovaný chřestýšovec Waglerův (Trimeresurus wagleri) na větvi nad potokem pořád ještě ležel. S dalším vysněným druhem, kterým je Danum Valley proslulé, žabkou létavkou černoblannou (Rhacophorus nigropalmatus), to už bohužel nebylo tak jednoduché. 

Létavka černoblanná, jak její jméno napovídá, je vybavena meziprstními blánami, díky nimž dokáže plachtit ze stromu na strom. Je pochopitelné, že patřila mezi zvířecí druhy, které jsme toužili spatřit. Jenže v letech 2015–2016 probíhal opět jev El Niňo, který se v jihovýchodní Asii projevuje extrémním suchem. Březen je normálně na severním Borneu koncem období dešťů, nicméně kaluž kousek nad táborem, u které jsou normálně létavky v noci k zastižení, byla téměř vyschlá a plachtící žabky jsme u ní žádnou ze čtyř nocí strávených v DVFC nezastihli.

Atteh nás utěšoval tím, že nejsem jediní, kdo na ně má smůlu. Sir David Attenborough tu prý svého času strávil čekáním na žabky pár týdnů a přes veškeré zdroje, které má BBC k dispozici, se nedočkal.

Noční vycházky kolem tábora stály nicméně i tak za to. Viděli jsme sklípkana Everettova (Phormingochilus Everetti), jenž i ze vzdálenosti několika metrů budí pořádný respekt, slyšeli (bohužel jen slyšeli) jsme další slavnou bornejskou žábu pablatnici nosatou (Megophrys nasuta), na větvi přímo nad cestou narazili na spící pitu modrohlavou (Pitta baudii) a přímo v kempu jsme sledovali místní celebritu sovu ketupu malajskou (Ketupa ketupu).

Hon na pitu

Vidět a fotit v údolí Danum pitu, přesněji řečeno kterýkoli druh této ptačí čeledi, proslulé skrytým způsobem života v podrostu pralesa, bylo mým dalším snem. Spící pita na noční procházce mě plně neuspokojila, takže následující tři dny Atteh kudy chodil, tudy hvízdal, střídaje hlas některé z pit a pestrohlávka bornejského (Pityriasis gymnocephala). Hvízdání v jeho případě rozhodně fungovalo lépe než audio nahrávka, protože jeho MP3 přehrávač při každém zapnutí nejprve hlasitě vyslovil jakýsi malajský pozdrav a nahrávka pity navíc začínala několikasekundovým zvukem vzdáleného motoru. 

Několikrát to už už vypadalo, že se na nás usměje štěstí. Asi nejblíž jsme k dobré fotografii pity měli jednou hned za kempem, když si jí moje žena všimla v podrostu asi pět metrů vedle cesty, poté co jsme ji já i Atteh trapně přešli. Než jsme se ale stihli vrátit, poodešla pita od cesty už na vzdálenost asi 15 metrů, schovala se za strom. Na jediné pořízené fotografii jí chybí dost podstatná část, a sice zobák. I bez něj jsme ji alespoň určili jako pitu modrokřídlou (Pitta moluccensis), druh, který sem zalétá zimovat z Koreje a Japonska.

Postup mezi pijavicemi

Hodinu po posledním „pitím debaklu“ se nám (resp. Attehovi) podařilo zaslechnout a posléze i najít pestrohlávka (Pityriasis gymnocephala), opravdovou raritu a jeden z ptačích symbolů Bornea, takže den byl „zachráněn“. Pita mi nicméně stále nedala spát. Zkoušeli jsme z kempu všechny možné trasy včetně jedné, na které Atteh před pár týdny během jediné vycházky viděl čtyři (!) druhy pit (tehdejšího klienta ovšem zajímal jen levhart obláčkový), ale my potkali všehovšudy pijavice (dva druhy, mnoho jedinců). 

Jak to tak někdy bývá, štěstí se na nás usmálo až poslední den odpoledne, když jsme kousek od pozorovatelny v pralese nad táborem konečně zaslechli tón, který Atteh už třetí den hvízdal. Najít pitu už pak pro něj nebyl problém. Několikrát se její stín mihnul v podrostu, poté během vteřiny přeběhla cestu a nakonec se nechala vyfotit schovaná v ratanovém houští. Tentokrát to byla pita modrohlavá (Pitta baudii), což je zde poměrně běžný druh. Na fotce jsem pro změnu zachytil skoro jen oko a zobák, nicméně i tak jsem si splnil sen.

Pohled pro děti našich dětí?

Samozřejmě jsme se celou dobu nehonili jen za jedinou ptačí čeledí. Při výpravách podél řeky Segama jsme párkrát narazili na tlupu hulmanů kaštanových (Presbytis rubicunda ignita), dalšího z endemických druhů primátů Bornea. Byli úžasní. Na rozdíl od gibonů, kteří nás každé ráno budili ještě před svítáním, se hulmani drželi jen kousek nad našimi hlavami a pustili si nás celkem k tělu.

Dalším jedinečným zážitkem byl výstup na plošinu umístěnou asi 20 metrů nad zemí na stromě. Druhé patro, posunuté ještě asi o dalších 15 metrů výš, bylo z bezpečnostních důvodů zavřené, nicméně i to nižší nabízelo jinak nedosažitelný pohled do korunového patra pralesa a na jeho obyvatele. Díky tomu jsme viděli třeba trogona zlatožlutého (Harpactes orrhophaeus).

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Asi nejkrásnější hodinu v údolí Danum jsme ovšem strávili na bývalé požární pozorovatelně na vrcholu Bukit Atur. Z mlhy pod námi vyčnívaly jen kopce pokryté panenskou džunglí, nad ní se neslo volání gibonů a obloha s vycházejícím sluncem měnila barvu přes odstíny růžové a oranžové až po zlatou. Na pozorovatelně jsme byli s ženou sami, protože Atteh a řidič zůstali u auta pár desítek metrů dál. Tady jsme prožívali zhmotnění našeho snu o Borneu, jak kdysi, vlastně ještě docela nedávno (v době kdy se narodili naši rodiče) vypadalo. Ale i když je tu příroda už nesmírně zdevastovaná a nekonečné plantáže palmy olejné nás doprovázely po většinu našich přesunů po Sabahu, oblasti jako je Danum dávají naději, že bornejský deštný prales snad budou moci jednou obdivovat i děti našich dětí.