Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

V meziválečném období se v Sovětském svazu prosadila řada talentovaných konstruktérů a jejich působení se přirozeně odrazilo i ve vývoji a výrobě zbraní. Tank T-34, bitevní letoun Il-2 nebo samopal PPŠ-41, to je jen malá výseč legendárních konstrukcí, které dopomohly Sovětskému svazu k vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce a staly se opravdovými pojmy v rámci světové vojenské historie.

Předchůdci PPŠ

První prototyp samopalu zkonstruoval v Sovětském svazu roku 1927 jako PPT-27 slavný Fjodor Tokarev. Použil při tom jednoduchý neuzamčený dynamický závěr. K takovému řešení potřeboval náboj o menších rozměrech a výkonu, tedy nejlépe pistolový. S výkonným puškovým nábojem by totiž musel řešit problematiku složitějšího uzamčeného závěru. Vzhledem k problémům s dosažitelností munice použil rozšířené náboje do zavedeného revolveru Nagant o rozměrech 7,62×38 mm. Už jen zkonstruovat fungující automatickou zbraň pro tak atypický náboj bylo mistrovské dílo, do výzbroje se však nedostalo.

Další konstrukcí byl moderně řešený samopal PPD-34 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Ten již využil „nový“ náboj vyvinutý Tokarevem pro samonabíjecí pistoli vz. 30. PPD se pak stal vítězem soutěží či výběrových řízení z let 1934 a 1935, popud k jejich konání dalo velení Rudé armády ve snaze získat do výzbroje automatickou zbraň jednotlivce. 

Pravděpodobně se jednalo o vliv maršála Michaila Tuchačevského a jeho, moderně řečeno, týmu, který se pokoušel vizionářsky modernizovat technologicky zaostalou armádu. PPT sice znamenal zklamání, ale Tokarevův náboj vzor 30 projekt oživil. Se svými konstrukcemi se zmíněných soutěží zúčastnili V. A. Děgťarjov, S. A. Korovin, S. A. Priluckij a I. N. Kolesnikov s celkem 14 různými typy samopalů. Děgťarjov zvítězil proto, že jeho samopal byl výrobně nejjednodušší a měl nízkou kadenci (rychlost střelby). Do výzbroje jej oficiálně zavedli 9. července 1935, ale s označením PPD-34, a nelze přehlédnout, že PPD-34 se již na první pohled podobal budoucímu PPŠ-41.

Léčba šokem

Na přelomu let 1939 a 1940 eskalovalo napětí mezi SSSR a Finskem v zimní válku. Finové bránící vlast byli neuvěřitelně stateční i bojově úspěšní ve střetu s nesrovnatelně silnějším nepřítelem. K tomu jim napomáhala rovněž družstva samopalníků na lyžích, která prováděla v nepřehledném terénu krátké palebné přepady a bleskově mizela v lese. Jejich výzbroj tvořily samopaly Suomi m/31, velmi podobné PPD, avšak starší. Boj se vedl na krátké vzdálenosti, takže samopaly s pistolovou municí bohatě stačily.

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Opakovačky Rudé armády neposkytovaly odpovídající palebnou clonu, kulometů DP nebylo vždy a všude dostatek a bojová pohotovost těžkých kulometů Maxim nebyla ani iluzorní. Rudí velitelé se rázem probudili a zoufale žádali Stalina o přidělení dříve opovrhovaných samopalů PPD v počtech pro aspoň jedno družstvo na každou střeleckou rotu. Samopaly tak urychleně mizely ze skladů, stahovány od jednotek pohraničníků a letecky dopravovány na frontu. Okamžitě se také rozběhla výroba, a to na tři směny, takže v roce 1940 vychrlila 81 118 samopalů PPD několika verzí. Nejrozšířenější byla PPD-40 jako poslední modernizace. 

Špaginova balalajka

Slavný PPŠ je vlastně jen pokračováním vývoje PPD, který vyřešil většinu konstrukčních, ale i taktických problémů výroby a použití samopalů v Rudé armádě. Tyto zbraně nebyly špatné, ale měly jednu zásadní nevýhodu, a sice složitou výrobu. Špagin se proto rozhodl zkonstruovat nový samopal, který by uvedený problém odstranil.

Vzhled i konstrukční řešení se od PPD-40 lišilo pouze v detailech. Jednalo se především o nový tvar pouzdra závěru. Zmizel šroubový uzávěr vzadu a celé pouzdro se stalo přístupným shora vyklopením příklopu, který pokračoval ochranným pláštěm hlavně. Na konci tohoto lisovaného dílu se před ústím hlavně nacházela šikmá plocha, která směřovala část vyletujících plynů při střelbě vzhůru, čímž plnila funkci kompenzátoru (snižovače). Přeřaďovač střelby jednotlivými ranami nebo dávkami se zvětšil a nabyl tvaru páčky před spouští pod společným lučíkem. Mířidla se postupně vyráběla ve dvou provedeních jako u PPD. Důležitá byla technologie výroby, při níž velkou část soustružení a frézování nahradilo lisování a svařování dílů.

Na výrobu 95 dílů PPD bylo třeba 13,7 hodiny, zatímco na 87 dílů PPŠ pouze 7,3 hodiny. Jednalo se o úsporu času i materiálu, což umožňovalo v době napjaté bezpečnostní situace vyrobit více zbraní. Dne 21. prosince 1940 byl samopal zaveden do výzbroje s označením Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda. Jako zajímavost lze uvést, že samopaly prvních výrobních sérií z roku 1941 neměly přeřaďovač, takže střílely pouze dávkou. Bubnový zásobník byl převzat z PPD-40. Až od prvních měsíců roku 1944 dostávaly samopaly segmentové zásobníky na 35 nábojů.

Samopaly PPŠ se dostaly rovněž do výzbroje našich a polských vojáků bojujících na východní frontě. Jako zajímavost lze uvést, že je používali rovněž příslušníci německých ozbrojených sil jako MP 717(r). Ve srovnání například s německými MP 38 a MP 40 se PPŠ vyznačovaly sice nižší přesností střelby, ale zato vyšší spolehlivostí v polních podmínkách. Obecně vzato v Rudé armádě PPŠ-41 tvořily výzbroj specializovaných jednotek samopalníků určených především k boji ve městech, dále průzkumníků, výsadkářů, osádek různé techniky, některých spojařů a velitelů.

TIP: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět

Masovost výroby průběžně umožnila vyzbrojit jimi družstvo u každé střelecké roty a rotu u každého pluku. Voják se samopalem PPŠ-41 se stal symbolem Rudé armády druhé světové války. Možná pro svoji spolehlivost si PPŠ vysloužily u nás málo známou přezdívku balalajka. A zahrát nepřátelům uměly opravdu dobře.