S Pallas Athénou na klopě: Americké ženské armádní sbory
I přes všechny hrůzy mohou válečné konflikty přinést něco dobrého – zmiňme třeba pokrok v technice a zdravotnictví. Během obou světových konfliktů došlo také k výrazné emancipaci žen, s čímž souvisí i jejich postupné zapojování do armádních struktur.
Již od počátku 20. století představovaly ženy důležitou součást americké armády, a to v roli zdravotních sester v rámci armádní zdravotní služby. Nemohla však být ani řeč o tom, že by v této době byly rovnoprávné s mužskými příslušníky či požívaly stejných výhod. Značný posun nastal až během první světové války, kdy masivní mobilizace mužů na frontu přinesla americkým ženám nové možnosti. Hlavní vzestup jejich uplatnění v armádě však měl nastat až během dalšího světového konfliktu.
Nesmělé krůčky
První návrh o zřízení ženských armádních sborů podala krátce před vstupem Spojených států amerických do války členka Kongresu Edith Nourse Rogersová. Její snaha a představa, že by u armády měly ženy sloužit i na jiných pozicích, než jsou zdravotní sestry, se zpočátku setkávala především u mužů se značnou nelibostí. Samotná armáda si však vzhledem ke svým potřebám uvědomovala nutnost tohoto kroku, a tak došlo v květnu 1942 k založení Ženských armádních pomocných sborů (Women’s Army Auxiliary Corps – WAAC).
Tato nebojová složka ale vzhledem ke stále přetrvávajícímu konzervativnímu smýšlení neobdržela plnohodnotný status armádní jednotky a maximální počet jejích příslušnic byl zprvu stanoven na 25 000. Zároveň se pro WAAC vytvořil specifický hodnostní systém, předpisy a její ředitelkou se stala Oveta Culp Hobby.
Bez pojištění
Již během roku 1942 se začalo ukazovat, že stav, kdy příslušnice WAAC nejsou plnohodnotnou součástí armády, přináší svá úskalí. Ta se nadále prohlubovala na konci téhož roku, kdy došlo k nasazení členek WAAC v severní Africe. Tyto ženy podstupující jisté riziko neměly tehdy nárok na stejné ošetření jako američtí vojáci, příplatek za službu v zámoří či specifický druh životního pojištění. Ke změně došlo během roku 1943, kdy byla složka WAAC integrována do armády jako její plnohodnotná součást, přičemž dostala nový název – Ženské armádní sbory (Women’s Army Corps – WAC).
Také počet příslušnic mohl nově dosáhnout až 150 000. Většina základních předpisů včetně hodností se shodovala s těmi mužskými a ředitelka O. C. Hobby obdržela hodnost plukovníka armády. Od té chvíle se ženy v armádním sektoru staly naprosto rovnoprávnými s muži, což znamenalo stejný plat, výhody i výsady. Hlavním rozdílem mezi mužskými a ženskými armádními jednotkami nadále zůstalo zejména omezení ženských sborů na nebojové úkoly.
Jako ze škatulky
Uniformy WAC měly reflektovat nejen rovinu praktickou, ale také tu módní, vycházející z trendů civilního odívání. Návrháři se proto snažili obě roviny propojit. U většiny částí uniforem se vycházelo z pánských střihů, které se však musely pro splnění kritérií nejdříve přizpůsobit ženské anatomii (například záševky na prsou, přidané ramenní vycpávky, absence viditelných náprsních kapes či boční zapínání kalhot).
Některé součásti uniforem se navrhovaly úplně od začátku (šaty, sukně, služební čepice – takzvaný Hobby Hat). Stejně jako muži měly i ženy různé variace uniforem podle toho, do jakého klimatu a k jakému účelu byly určeny (služební, polní, pracovní či třeba na sport). Nedílnou součást vzhledu příslušnic WAAC/WAC představovalo také adekvátní líčení a úprava vlasů, které mohly mít jen takovou délku, aby znatelně nepřesahovaly linii límce.
