Rytířské duely: Když mladí šlechtici toužili po renomé hrdinů

Písně kočujících trubadú­rů a minstrelů mladým aristokratům konce středověku připomínaly slávu rytířů z minulých staletí. Pěli o osudech odvážných mužů, kteří se nebáli zkřížit meč i s nejstrašnějším nepřítelem, čímž si mohli získat náklonnost krále a jeho dvora včetně vznešených dam. Jenže tahle rytířská romantika už byla pár dekád mrtvá. 

Důstojné rytířství ve své nejčistší podobě mezi šlechtou vymíralo. Válka se změnila na špinavé řemeslo, při kterém už neumírali jen prostí vojáci, ale i jejich velitelé z řad aristokracie. Ne že by na smrti v boji bylo něco špatného. Ale nikdo z těchto rytířstvím poblouzněných snílků si nepřál být zabit šípem nějakého nevolníka nebo být ubit palicemi knechtů. Taková potupa!

Špatná smrt

Celá Evropa si ještě pamatovala bitvu u Kresčaku, kde 26. srpna 1346 právě takto hanebně padlo na 1 900 nejen francouzských rytířů. Do krvavého bláta bitevního pole byl zadupán výkvět šlechty a takto vedený boj už rozmařilí aristokraté zažívat nechtěli. Hrdinství a slávu chtěli získávat v soubojích čestných, vedených ideálně v poměru jeden na jednoho, aby při nich vynikl jejich šermířský um. 

Současně odmítali kašírovanou zábavu hradních turnajů. Celé to zápolení jim přišlo příliš umělé. Navíc klání citelně ubylo, protože na ně králům nezbývalo peněz. Jak tedy napodobit zápas na život a na smrt a současně si užít hodnotný zážitek? Jak se přiblížit slávě a dobrat se pověsti neohroženého hrdiny? Odpovědí se stalo oprášení tradice, známé jako pas d'armes.

Jenom hra 

Co přesně to značí? Řekněme, že jde o okolnostmi vyprovokovaný souboj, při kterém se vyzyvatel postaral o to, aby se jeho protivník do zápasu buď zapojil, nebo – pokud odmítne – odešel s ostudou. Nešlo o válku a ani o akt agrese. Odehrál se vlastně takový soukromý turnaj, při kterém se eliminovalo riziko, že do boje zápasících šlechticů zasáhnou neurození ozbrojenci. 

Jak takový pas d'armes probíhal? Rytíř se svou družinou vyrazil na nějaké frekventované místo, ideálně na most nebo před bránu sousedního města. Postavil si stan a nachystal zázemí. Vyložil svůj arzenál a nezapomněl ani na občerstvení. A poté osobně, v plné zbroji, zastoupil cestu procházejícím lidem. Nechal rozhlásit, že tento průchod neuvolní, dokud se jeho právoplatný majitel s ní neutká v haštiládě. Ačkoli název zní velmi infantilně, jde o zkomoleninu latinského termínu hastiludium – „hra s kopím“.

Dej fant!

Nevolníci a trhovci samozřejmě oním tenans, tedy stráží, projít mohli. S nimi rytíř zápolit nechtěl. Navíc kýženou informaci rychle roznesli po kraji a nejspíš se z nich rekrutovali i nepostradatelní diváci. Pokud ale kolem projížděl muž urozeného původu, moc na výběr nedostal. Byl ozbrojen? Musel se bít. Cestoval beze zbraně? Vyzyvatel mu přátelsky zbraň i zbroj nabídl. 

A když se ani tak nehodlal zúčastnit? Musel odevzdat něco na znamení své prohry a znectění. Například ostruhy nebo korouhev. Což pro čest vyzývaných znamenalo, že mohli být považováni za zbabělce. A to bolelo. Samozřejmě, že vyzývaný mohl rozkázat svému ozbrojenému průvodu, aby mu přes bojechtivého rytíře prosekali cestu… ale od toho tu byli diváci. Ti by takový postup neocenili a svého pána by považovali za ustrašence. 

Bez zášti

Podobně to probíhalo, když přes stráž projížděla urozená dáma. Musela se vzdát nějaké cetky – třeba svého závoje nebo vyšívaného kapesníčku. A na jejím muži, snoubenci či nápadníkovi pak zůstalo, aby troufalce vyzval na čestný souboj a zástavu dámy získal zpět. Pas d'armes měl v sobě zřídka kdy něco osobního, nebyl o vzájemné nesnášenlivosti a nevraživosti šlechticů. U nekonvenčně pojatého zápasu nešlo o srovnávání osobních účtů. Tedy, většinou. 

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

Johana z Penthièvre, vévodkyně bretaňská, využila této příležitosti k tomu, aby se mohla pomstít vojenskému veliteli Jeanu de Beaumanoirovi, který byl nepřímo odpovědný za smrt jejího muže.

Přesto se pas d'armes dával za „nádherný příklad rytířského hrdinství“ a propagováno coby ideální náhradní varianta, jakou by šlechtici mohli řešit hraniční půtky bez skutečných a nákladných válek…