Rychlonohý chytrák: Lovecké taktiky karanča jižního

Mezi dravci najdeme mnoho jedinečných druhů. Některé imponují svou trpělivostí, jiné velikostí či rychlostí, kterou dosahují při střemhlavém letu za kořistí. Karančo jižní nad ostatními vyčnívá svou chytrostí

11.04.2017 - Petr Bambousek



Ne náhodou patří karančo k oblíbeným protagonistům sokolnických show. Jeden z nejpestřejších dravců divákům předvádí, jak odlišně mohou sokolovití lovit. Zatímco sokolové vynikají bleskovým útokem v letu, karančo volí pro svou obživu docela jinou strategii.

Dravec moderní doby

Hopsáním a pobíháním po zemi připomínají karanča jižní (Polyborus plancus) spíše straky. Mezi jejich nejčastější „kořist“ patří kromě hmyzu a drobných obratlovců i různé mršiny. Proto jsou častou k vidění v okolí silnic, kde vyhlížejí oběti moderní doby. A tady se začne uplatňovat jejich chytrost. Karanča byla viděna, jak přejeté zvíře tahají zpátky na silnici, aby jim je auta „naporcovala“.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků aneb Sokolí zrak a síla orlů

Na internetu je možné najít zmínky o tom, že karančo dokáže usmrtit ovci tím, že jí vyklove oči. Dezorientovaná ovce spadne ze skály a skupina karanč si s ní pak už poradí. Nedokážu posoudit, nakolik se jedná o skutečnost a nakolik jde o neověřenou pověru. Pravda každopádně je, že vidět karančo při lovu je opravdu fascinující podívaná.

Při mé cestě na Floridu poslední dva dny vytrvale pršelo. Liják dokonale zhatil původní plány, ale nakonec jsem si řekl, že i tak vyrazím ven a podívám se na nedaleké mokřady Viera Wetlands, kde jsem strávil předešlý slunný večer. Díky tomu se mi před očima odehrálo divadlo, na jaké se nezapomíná.

Běh o život

V hustém dešti se naše auto plížilo mokřady rychlostí asi patnácti kilometrů za hodinu. Manželka řídila a já jí ze zadního sedadla dával pokyny, kam má zajet, kde přibrzdit, jak couvnout. Kousek od cesty jsem zahlédl karančo jižní, jak na něčem stojí a okamžitě jsme zastavili. Karančo stálo na slípce zelenonohé (Gallinula chloropus) a já si všiml, že kořist ještě kope nohama.

Zmítající se slípce se najednou podařilo vykopnout mohutnými pařáty do vzduchu, shodila ze sebe karančo a zběsile utíkala ukrýt se do nedalekého keře. Karančo vyrazilo za ní. Jak je u něj typické, neletělo, ale stejně urputně běželo. Slípka se prodírala křovím a dostala se do postavení, kdy mezi ní a karančem stál keř. Jakmile se karančo vydalo oběhnout keř zleva, slípka běžela stejným směrem. Když to dravec zkusil z druhé strany, slípka se zase vracela. Honička, jak z filmové komedie, kdy se dva honí kolem stolu. Jenže tady šlo o život.

Dravčí spolupráce

Honička trvala už pěkných pár minut a výsledek byl pro karančo nulový. Vtom slétlo z nedalekého stromu druhé karančo – mládě. Nenadálá přítomnost druhého lovce vyplašila slípku, která vystartovala pryč od bezpečného keře. Rychlonohé karančo se okamžitě chopilo šance a vyběhlo za slípkou. Po nějakých patnácti metrech ji dohonilo a znemožnilo jí další pohyb.

Slípka se znovu bránila, ale tentokrát už to nebylo nic platné. Karančo si druhou šanci nedalo uniknout a několika dobře zvolenými hmaty zobákem ukončilo život své oběti. Jakmile byla slípka bezpečně mrtvá, přihlížející mládě, jehož zásah byl pro vývoj zápasu zlomový, se s pískotem začalo blížit ke kořisti. Za zobák a křídla si ji popotáhlo stranou a dosyta se nakrmilo. Déšť rychle smýval z hrdla slípky krev a místo dál žilo svým mokrým životem. Celé představení trvalo asi patnáct minut a dodnes mi zůstává v hlavě.

Mokřady Viera Wetlands jsem do svého itineráře zařadil právě proto, že patří k jednomu z mála míst, kde je možné karančo na Floridě spatřit. Těžiště jeho výskytu je v západní části USA a táhne se směrem k jihu až do Jižní Ameriky. Floridská populace je velmi slabá, což je dáno i razantním ústupem přirozených biotopů – otevřených savan a pastvin. Odhaduje se, že v současné době se na území Floridy vyskytuje asi 500 jedinců. Můžeme konstatovat, že minimálně dva z nich se o sebe umějí výborně postarat.


Rodný list karanča jižního

Vědecké pojmenování: Polyborus plancus synonymum Caracara plancus
Pozice: Dravec z čeledi sokolovití (Falconidae)
Výskyt: Od Texasu a Mexika přes Střední Ameriku a Kubu až po severní část Jižní Ameriky. Lokálně rozšířeno také na Floridě, kde se celkový počet odhaduje na pouhých 400 jedinců. Je to národní pták Mexika.
Období rozmnožování: Hlavní sezóna je od prosince do března.
Mláďata: Průměrně se rodí 2–3 mláďata, která v hnízdě setrvávají po dobu dvou měsíců. Pohlavně dospělí jsou tito ptáci ve věku 3–4 let. Vzrostlá mláďata se od rodičů liší méně pestrým zbarvením, zejména na zobáku.
Dospělec: Dospělé karančo má výrazně zbarvený zobák, jehož sytost a zabarvení dokáže měnit podle míry vzrušení od žluté po temně oranžovou. Velikostí okolo 55 cm a rozpětím křídel okolo 1,2 metru se blíží rozměrům naší káně lesní (Buteo buteo). Samice se od samců barevně neliší.
Potrava: Karančo není v potravě příliš vybíravé a často se živí mršinami. Do jeho jídelníčku dále patří želvy, želví vejce, ryby, hmyz, žáby, ještěrky, hadi, malí ptáci a savci. Občas se stává součástí skupiny hodujících kondorů.
Způsob života: Karanča se vyznačují vysokým stupněm inteligence. Dokáží lovit i ve skupinách nebo párech. Oproti jiným dravcům příliš nelétají, zato při lovu a shánění potravy využívají své rychlé nohy. Pohybem po zemi a zvědavostí připomínají kavky. Vyhledávají otevřené prérie a mokřady, kde mají dobrý přehled o potenciální kořisti. Často jsou proto vidět na osamělých stromech nebo sloupech elektrického vedení.

  • Zdroj textu

    Příroda 1-2/2011

  • Zdroj fotografií

    Petr Bambousek


Další články v sekci