Ruská samozvankyně: Kdo byla žena, která se vydávala za carevninu dceru?

Dobrodružka se údajně ve velkém světě objevila poprvé v roce 1770 v Bordeaux, kde se vydávala za dceru císaře Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. Díky tomu neměla problémy s půjčováním peněz od obchodníků. Jakmile se zjistilo, že je nemíní splácet, úřady zakročily a odvezly ji do Rakouského Nizozemí. Tamější místodržitel ji nejdříve dal uvěznit, ale pak se nechal obměkčit a propustil ji. Poté se měla přestěhovat do německých zemí. Pravděpodobnější verzí je, že se ve společnosti poprvé prezentovala v roce 1770 v severoněmeckém Kielu jako slečna Franková. 

Nástroj polské pomsty?

Štíhlou tmavovlásku s italskými rysy popsali na konci jejího života takto: „Je to malá žena s velmi hubeným tělem, její tvář není ani bílá ani tmavá a její oči jsou velké a upřímné, jejich barva je tmavě hnědá a šilhají, obočí má tmavě hnědé a na obličeji má pihy. Mluví dobře francouzsky, německy, trochu italsky, rozumí anglicky: budí dojem, že zná polský jazyk… a ujišťuje, že mluví velmi dobře arabsky a persky.“

Do dnešních dnů neznáme její skutečné jméno, datum narození ani původ. Diplomaté o ní referovali jako o dítěti norimberského pekaře, Francouzce, polské Židovce, nebo dokonce o dceři pražského hostinského. Jenže proti tezi o jejím nízkém původu svědčí kvalitní vzdělání a vytříbené chování, takt a znalost několika cizích jazyků. Kromě toho kreslila, hrála na harfu a výborně se orientovala v architektuře a malířství. 

V roce 1772 se pod jménem Ali Emmetie zjevila ve vlámském Gentu, kde se nechala vydržovat jedním obchodníkem. Potom před věřiteli uprchla do Londýna, načež se situace opakovala a ona se přesunula do Paříže. Ve francouzské společnosti se již prezentovala jako kněžna Vladimirskaja. Stýkala se i s polskými emigranty, kteří opustili vlast po prvním dělení Polska a kteří nenáviděli ruskou carevnu Kateřinu II. Zdá se, že to byli právě oni, kdo jí vnukl myšlenku vydávat se za dědičku ruského trůnu. Inspirovali se očividně dějinami 16. století, kdy se jeden mnich s pomocí Poláků vydával za careviče Dimitrije a skutečně se zmocnil vlády.

Tajemná kněžna začala tvrdit, že byla vychovávána v Persii a po dosažení plnoletosti odjela do Evropy, aby se ucházela o své dědictví. Díky podpoře polských aristokratů se jí dostalo velké pozornosti, dokonce obdržela nabídku ke sňatku od jednoho hraběte. Jenže netrpěliví věřitelé se opět ozvali, takže jí hrozil žalář pro dlužníky, proto ujela i s několika obdivovateli a kumpány do Frankfurtu nad Mohanem. 

Lži uvnitř lží

V bohatém německém městě ji před uvězněním pro dlužníky zachránil dvaačtyřicetiletý hrabě Limburg-Styrum, panovník jednoho z menších německých státečků. Bezhlavě se do ní zamiloval, pozval ji do své rezidence a po určitou dobu platil její výdaje. Kněžna si změnila titul na azovskou princeznu a založila řád Asijského kříže.

Problém nastal ve chvíli, kdy ji hrabě požádal o ruku a o předložení dokumentů, které by potvrdily její knížecí původ. Dobrodružka žádný hodnověrný dokument neměla, a proto snoubenci namluvila, že si pro něj pojede do Petrohradu. Místo toho ho však s lehkým srdcem opustila kvůli devětatřicetiletému polskému emigrantovi, knížeti Radziwiłłovi.

Roku 1773 se označila za velkokněžnu Alžbětu Alexejevnu, dceru Alžběty Petrovny a jejího tajného manžela hraběte Razumovského. Nepochybně ji povzbudil úspěch samozvance Pugačova, který se v témže roce v jižním Rusku prohlásil Petrem III. a získal na svou stranu tisíce kozáků a nevolníků. 

V roce 1774 se samozvaná velkokněžna odebrala do Benátek. Odtud pak musela uprchnout před finančními problémy do Dubrovníku. Tamější společnost seznámila s novou verzí svého životopisu, neboť měla „v sobě jen lži uvnitř lží uvnitř dalších lží“. Uvedla, že se narodila v roce 1753 a u dvora zůstala až do svých desátých narozenin. Po matčině smrti jí Petr III. s Kateřinou II. ukradli trůn a ona skončila v sibiřském vyhnanství. Uprostřed země, „kde dech se sráží v led“, se jednomu knězi malé vězeňkyně zželelo a pomohl jí utéci k donským kozákům. Ale i tam údajnou velkokněžnu málem dostihli Kateřininy pochopové, takže ji tajně ukryli v Persii. Tamější panovník povolal z Evropy skvělé učitele, aby Alžbětě poskytli kvalitní vzdělání. Když dosáhla sedmnácti let, šáh ji prý požádal o ruku. Jelikož odmítla změnit víru svých předků, vrátila se do Evropy. 

Většina dubrovnických patricijů celý exotický příběh brala jako směšnou zkazku a upozorňovali, že Alžbětu opustil i kníže Radziwiłł. O jejím vyprávění pro jistotu informovali ruské vyslanectví. Ruský ministr zahraničí o tom zpravil Kateřinu II., která přikázala si dobrodružky nevšímat.

Carevna se zlobí

Samozvaná princezna se ale vydala na tenký led, když napsala sultánovi, že její nároky na ruský trůn údajně podporuje švédský král a Polsko a že se k ní přidají i ruští námořníci, jejichž flotila kotvila v toskánském Livornu. Flotile velel hrabě Aleksej Grigorjevič Orlov, atraktivní bratr carevnina favorita. „Alžběta“ mu poslala dopis, v němž ho vyzývala, aby jí pomohl domoci se jejích nároků. Hrabě o všem informoval Kateřinu II. a vyjádřil přesvědčení, že podvodnici i Pugačova určitě podporují francouzští intrikáni. Nepochyboval o tom, že se musí jednat o choromyslnou ženu, proto navrhl nalákat ji na ruskou loď a uvěznit. 

Carevna s Orlovovým plánem souhlasila a v listopadu 1774 mu přikázala, aby samozvankyni zatkl. Doslova uvedla: „Pokud to bude možné, zlákejte ji na místo, kde by bylo snadné posadit ji na naši loď, hlídat ji a odvést k nám.“ Pro případ, že by dubrovnické úřady nespolupracovaly, povolila mu na město několikrát vystřelit z palubních děl. Jakmile se Orlov připravil na akci, zjistil, že „velkokněžna“ už z města odjela neznámo kam.

Podvodnice prchla do Neapole, poté se přesunula do Říma, kde vedla nezvykle nenápadný život. Bylo to způsobeno tím, že se zhoršil její zdravotní stav, takže byla kvůli vykašlávání krve a horečnatým záchvatům upoutána na lůžko.

Měla též smůlu v tom, že ve Svatém městě právě probíhala volba nového papeže, takže všichni kardinálové přebývali ve Vatikánu. Poslala proto alespoň dopis kardinálu Albanimu, ve kterém ho ubezpečovala, že po převzetí vlády učiní vše pro to, aby se Rusko přihlásilo k římské církvi. Církevní velmož jí odmítl jakoukoliv pomoc, natož se za ni zaručit u římských bankéřů. Zkrachovaly též „Alžbětiny“ pokusy získat britského a trevírského vyslance na svou stranu. Britská diplomacie ale informovala hraběte Orlova, kde se výtečnic ubytovala. 

Vlákána do pasti

Orlov ihned vyslal do Říma svého pobočníka, aby se vetřel dobrodružce do přízně a přiměl ji odjet do Pisy na území toskánského velkovévodství. Příslušný důstojník měl snadnou práci, „velkokněžna“ se opět topila ve finančních potížích, zvláště když její „dvůr“ čítal šedesát lidí. V Pise ji ihned navštívil hrabě Orlov. Dostavil se ve slavnostní uniformě, ověšený všemi svými řády a oslovil ji jako princeznu. Po překonání počáteční nedůvěry mu detailně vyprávěla svůj vybájený životopis. Nechala se pozvat na projížďku kočárem, aby se pokochala pamětihodnostmi, a doprovodila ho na operní představení. Vzhledem k tomu, že se Rusové nacházeli na cizím státním území, nebylo možné světoběžnici jednoduše unést. Zvláště když už se ve městě vědělo, že ona tajemná dáma se vydává za následnici trůnu, a byla nenápadně sledována místní policií.

Orlov projevil lstivost jako řecký rek Odysseus. Dobrodružce sdělil, že musí opustit město a odebrat se k flotile. Ovšem nabídl jí krátký výlet ke svým chrabrým námořníkům, na němž jí nebude muset doprovázet „dvůr“. Lehkomyslná „princezna“ tedy odjela 22. února 1775 z Pisy do Livorna na prohlídku lodí. Z vlajkového korábu Svatý veliký mučedník Isidor spustili ke člunu křeslo a vyzvedli „Její Výsost“ na palubu. Přivítalo ji zvolání „Urá!“ a na lodích byly vztyčeny carské vlajky. Hned poté k ní přistoupil gardový kapitán Litvinov a oznámil jí, že je zatčena. Možná si v temné lodní kajutě vzpomněla na přísloví: „Každé radosti žalost za patami chodí.“ 

Zatčení „princezny“, zabavení jejích dokumentů a rozpuštění jejího „dvora“ vyvolalo v Toskánsku skandál. Velkovévoda Petr Leopold si stěžoval na porušení mezinárodního práva, ale petrohradský dvůr se mu neobtěžoval odpovědět. Pro úplnost dodejme, že tento druhorozený syn Marie Terezie se jmenoval po Petru Velikém, jak si to vymínila jeho kmotra Alžběta Petrovna. Na císařský trůn později dosedl jako Leopold II. (vládl 1790–1792).

Kruté výslechy

V polovině května 1775 připluly lodě se samozvankyní na palubě do nevlídné ruské metropole. Byla odvezena do cely v Petropavlovské pevnosti, kde ji vyslýchal osobně generální gubernátor Petrohradu, maršál Golicyn. Chtěli dobrodružku donutit k plnému doznání, dostávala málo jídla a v cele drželi nepřetržitou stráž tři vojáci. Internovaná dáma se ale k podvodům nikdy nepřiznala a zápis z výslechu podepsala jako Alžběta. Na to reagovala Kateřina II. v instrukci Golicynovi: „…nikdo nepochybuje o tom, že je dobrodružka, a proto jí poraďte, aby se krotila a upřímně doznala, kdo ji přiměl hrát tuto roli a odkud přišla.“

TIP: Falešní Romanovci: Kdo se pokoušel vydávat za potomka ruského cara?

Během výslechu se jí též ptali, zda má pravdu britský vyslanec, který tvrdil, že je dcerou pražského hospodského. To rozhodně popřela a prohlásila, že v Praze nikdy nebyla. Dodala, že „pokud by zjistila, kdo jí předhazuje takový původ, tomu by oči vyškrábala“. 

Byla odsouzena k doživotnímu žaláři. O půl roku později, v pátek 15. prosince 1775, zemřela na tuberkulózu. Předtím se dvakrát německy vyzpovídala pravoslavnému knězi, aniž by popřela, že je carevnina dcera. Byla pohřbena bez jakýchkoliv obřadů na dvoře pevnosti. Mezitím zatkli a popravili Pugačova, čímž v ruském impériu skončila éra nebezpečných samozvanců.