Všemi smysly: Rozhovor s cestovatelským párem Kateřinou a Milošem Motani

Před více než dvaceti pěti lety jste odešli z tehdejšího Československa do Rakouska. Co pro vaši cestovatelskou budoucnost tato změna znamenala?

Odchod do nedaleké ciziny byl naším prvním krokem do světa. Původně jsme sice chtěli zakotvit až v Kanadě, ale dnes jsme rádi, že jsme zůstali přímo v Rakousku. Práce v zahraničí nám pomáhá získat prostředky na často finančně náročné cesty a pořídit si kvalitní techniku. V Rakousku také promítáme a pořádáme fotografické výstavy a zároveň máme blízko domů. Nasedneme do auta a jsme za dvě a půl hodiny u rodiny v Česku. Tady se cítíme být doma; v Rakousku máme „pracovní základnu“.

Dnes už máte procestovanou například Ameriku, velkou část Afriky i některé oblasti Jižní Ameriky. Na které z již viděných míst byste se nejraději znovu vrátili?

Na všechna. Pečlivě vybíráme oblasti, kam hodláme cestovat, takže se dá říct, že všude, kde jsme byli, to stálo za to. Všude byla nádherná příroda a pestrá krajina. Baví nás i dálky a trampoty na cestách, které k cestování neoddělitelně patří. Ať už jde o píchlou pneumatiku kdesi v poušti, zabouchnuté dveře u auta v Údolí smrti, štípance od přístavní blechy, nebo požár buše.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Na základě svých cest už několik let připravujete veřejná promítání a v poslední době se zaměřujete na akce pro školy. Jak pozornými diváky jsou na vašich představeních děti?

Děti jsou bezvadní diváci. Doprovázející učitelé tvrdí, že jsou mnohem klidnější, než na jiných školou pořádaných akcích. Představení nesmírně prožívají a dávají to hodně najevo. Děti jsou pozorné, když se vypráví nějaký příběh, smějí se, když se na plátně objeví legrační tučňáci a šklebí se při fotkách, na nichž ochutnáváme grilované červy… A když zazní hudba, tak se zklidní a naslouchají i mimina.

Kolik času věnujete přípravě každé „diashow“?

Na každé téma je potřeba být minimálně dva měsíce v terénu, teprve pak je člověk schopný zemi porozumět. Během cesty píšeme deník se základními poznámkami, žádné velké romány. Když se vrátíme domů, zhruba dva měsíce třídíme materiál, shromažďujeme informace o zemi, promýšlíme si, jak přesně pásmo sestavit. Taky vyhledáváme hudbu, která musí k promítaným fotkám a oblasti přesně sedět. Samotné skládání pásma pak zabere minimálně tři měsíce intenzivní práce, a to až do pozdních nočních hodin. V noci je klid, dobře se tvoří.

Dolaďujete pásmo i v průběhu promítání, když třeba máte pocit, že některá část nemá takový ohlas, jak byste si představovali?

Snažíme se, abychom vše udělali co nejlépe hned napoprvé. Aby na sebe všechno dobře navazovalo a zároveň by promítání mělo být pestré. Když v jednu chvíli prezentujeme něco romantického, měla by navazovat veselejší pasáž nebo něco od podlahy. Obecnější informace musí být prošpikovány osobními postřehy a zážitky. Každý by si měl najít to svoje, ať už má rád krajinu, zvířata, města, vesnice, lidi, rád se zasměje nebo vyslechne napínavý příběh. Dolaďujeme spíš technickou stránku, ale do skladby pásma už moc nezasahujeme.

Snímky, které z vašich cest prezentujete, mají vyváženou kompozici a skvělou barevnost. Kolik uděláte špatných fotek na jednu takto povedenou?

Když jsme fotili na kinofilm, museli jsme hodně přemýšlet, než jsme zmáčkli spoušť. Hlavně Miloš se zaměřoval především na „špeky“ a hned tak kvůli něčemu foťák nezapínal. Teď s digitální technikou je focení mnohem bezstarostnější. Raději místo vezmeme z více stran, s různými objektivy, děláme světelnou řadu mnohem častěji než dříve. Na jeden park „vypráskáme“ klidně přes tisíc snímků. Pak ovšem máme jiný problém – vybrat z toho množství nejlepší záběry a nahustit je do pásma. Všechny dobré snímky se do promítání nevejdou, ale s tím se člověk musí smířit. Díky množství materiálu a našemu nasazení jsme pak schopní dát dohromady to, co dáváme.

Jste fotografové spíš intuitivní, nebo si záběry dopředu hodně promýšlíte a případně se na místo i vracíte?

V prvé řadě na sebe necháváme působit okolí. Pozorujeme, jak se krajina se změnou světla přetváří, co nového se s každým krokem otvírá. Okoukneme terén a promyslíme, kde bychom se měli pohybovat při západu slunce. Často se ukážou věci, s nimiž vůbec nepočítáme a to platí i v případech, že jsme někde opakovaně. Krajina je sice statická, ale stačí jiné mraky a všechno je jinak než minule. A to je na fotografování úžasné – když se vám podaří dobře zachytit ten jedinečný okamžik.

Máte u některých vašich záběrů pocit, že dokonale vystihují atmosféru místa? Tak dobře, že pro představu diváka není nic jiného než obraz potřeba?

Snažíme se co nejlépe vyjádřit atmosféru krajiny, interpretovat do snímku různé myšlenky. Myslíme si, že někdy je fotografie tak silná, že není potřeba dalšího vysvětlování. Snímky se ale snažíme přiblížit i prostřednictvím dalších smyslů – doprovodným slovem, vhodnou hudbou a pomocí videa. Stává se, že za námi diváci po představení přijdou a říkají, že si při promítání připadali jako přímí účastníci celé akce. Mnozí tvrdí, že naším představením žijí ještě několik týdnů.

I tak má ale zprostředkovaná zkušenost svá omezení. Co se na fotky zachytit nedá?

Někdy je krajina tak monumentální, že se nám na jeden snímek prostě celá nevejde. V tom případě nezbývá, než vypíchnout to podstatné. Zobrazit celkový dojem a pak detaily. Vjemy jako vůně, teplo a zima se sice obrazově zachytit nedají, ale vnímavý člověk je vycítí i z pouhého snímku.

Vaše cesty trvají i několik měsíců. Jak moc do detailu je plánujete ještě před nasednutím do letadla?

Naše cesty mají jeden společný cíl – přivézt co nejvíc kvalitního materiálu k jednomu tématu, k jedné zemi. Tomu se plánování podřizuje. Neradi bychom zbytečně minuli něco zajímavého. Takže pročítáme aspoň tři průvodce, procházíme internet a vypisujeme si zajímavá místa. Pak vše zaznačíme do mapy a nakonec společně probíráme, co nás nejvíc zajímá, které lokality je potřeba navštívit. Velmi rádi vyhledáváme málo známá nebo zvláštní místa. Pak už jen stačí koupit letenky, půjčit si auto. O nocleh se moc nestaráme, spíme většinou v autě. A když se nutně potřebujeme umýt, tak se nějaký kemp nebo motel cestou vždycky najde. Vybavení chystáme často na poslední chvíli, ale máme sestavený seznam, takže to podle něj jde už rychle. Na cestě se pak držíme nejdůležitějších bodů, ale to jak a kde dlouho nakonec budeme, rozhodujeme až na místě. Když to uznáme za vhodné, improvizujeme a trasu měníme.

Většinou směřujete do fotogenických krajin, jejichž zachycování je zatím vaší doménou. Zůstanete u nich, nebo se v budoucnosti více zaměříte i na focení zvířat, lidí či dokonce měst?

Zvířata fotíme, když se s nimi náhodně setkáme. Na dlouhé vyčkávání v krytu nemáme moc trpělivosti a mnohem víc nás baví přímý kontakt – když o nás zvířata ví. Zkoušíme, jak dalece si nás připustí k tělu a někdy tak zažíváme opravdu nečekané věci. Například když nám opice sežerou právě uvařený oběd, přepadnou nás lamy nebo zachraňujeme do plotu zapleteného pelikána. Skvělé bylo, když se k nám sami od sebe přitulili malí lachtani. Ani setkání s lidmi a jejich focení se ale nevyhýbáme. Tato fotografická disciplína se nám zalíbila už v Egyptě a setkání s bezprostředními Chilany měla také velké kouzlo. Přitahují nás i architektonicky zajímavá města, ale krajiny přes to všechno asi zůstanou naší prioritou.

Z krajin jsou pak vaší specialitou pouště, a to především v Americe a Africe. A co jiné pouště a jiné světadíly? Láká vás třeba Arabská poušť, nebo poušť Gobi?

Na kontě máme severoamerickou poušť, Namibijskou poušť, Richtersveld, Kalahari či Atacamu a prozkoumali jsme i kousek Sahary. V tom určitě budeme pokračovat. A do Arabské pouště nebo Gobi bychom se taky někdy rádi dostali. Kromě nich třeba i do australských pouští a další pouštních specialit.

Technicky vzato je největší světová poušť Antarktida. Chtěli byste jet fotit i tam?

Určitě. Jediné, co nás trochu odrazuje, je tamní nevyhnutelná zima. Jsme přece jen spíš „pouštní krysy“. I když jižní studené a deštivé Chile s neutuchajícími větry jsme si nakonec taky vychutnali.

Kdo jsou Kateřina a Miloš Motani

Autorská dvojice Motani se fotografováním zabývá již řadu let. Těžištěm jejich tvorby je cestovní, přírodní, krajinná, makroskopická a výtvarná fotografie. Snímky se vyznačují především citlivým ztvárněním portrétu krajiny v celé její pestrosti. Ať už je to prostřednictvím práce s barvou, světlem, stínem, detailem nebo tvarem. Na snímcích jsou často zachyceny pomíjivé okamžiky, kterých by si člověk měl povšimnout a ve kterých by měl rozpoznat jejich dokonalou jedinečnost.

Kateřina a Miloš mají v rakouských pasech zapsáno příjmení „Motanova, Motan“. Používají však společné označení „Motani“ s „i“ na konci. Jde především o vyjádření množného čísla. Své fotografie totiž nechtějí dělit na ty, které fotil „on“ a u nichž stála za fotoaparátem „ona“. Jsou to prostě fotky, které vytvářeli „oni“.
www.motani.eu