Rozhodující bitvy druhé světové války: Vylodění spojenců v Normandii

Dne 13. srpna 1942 poslal Josif Stalin svým protějškům Winstonu Churchillovi a Franklinu Rooseveltovi memorandum, v němž opět požadoval otevření druhé fronty. Churchill mu vzápětí odpověděl, že: „Útok šesti nebo osmi angloamerických divizí proti poloostrovu Cotentin a Normanským ostrovům by byl riskantní a zbytečnou operací. (…) Podle názorů britského velení námořních, pozemních i leteckých sil by taková operace mohla skončit jedině katastrofou.“

Rozhodnutí v Teheránu

Úvahy jednotlivých spojenců o tom, kdy by měla invaze do západní Evropy proběhnout, se lišily a termíny byly vzhledem k jiným operacím postupně posouvány. Teprve na konferenci v Teheránu na konci roku 1943 padlo konečné rozhodnutí, podle nějž mělo k otevření druhé fronty dojít v květnu 1944 – Roosevelt se Stalinem přitom přehlasovali Winstona Churchilla.

I když by se mohlo zdát, že právě Britové se snažili den D co nejvíce oddálit, ve skutečnosti na plánech invaze dlouhodobě pracovali. Na druhé straně už samotná hrozba invaze vyvolávala u Hitlera značné obavy, což vedlo k pokynu vybudovat megalomanský Atlantický val.

Papírová obrana?

Snaha o opevnění pásma dlouhého více než 6 000 km připravila třetí říši o obrovské finanční, materiální i lidské prostředky, výsledek byl přitom značně diskutabilní a většina úseků valu disponovala fortifikacemi spíše symbolickými. Podobně na tom byla obrana, i pokud šlo o nasazené divize – částečně se totiž jednalo o druhosledové formace (včetně takzvaných východních legií) nebo útvary, které se zotavovaly z nasazení na východě.

Samotný den D nastal 6. června 1944 a šlo o největší obojživelnou operaci v dějinách lidstva. Předcházely jí vzdušné výsadky, které měly ochromit obranné uzly Wehrmachtu a tím pěchotě pomoci otevřít cestu z pláží. Především ale způsobily zmatky v německém velení, které svými pomalými reakcemi prováhalo počáteční šanci na smetení invaze zpět do moře.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

K prvnímu nasazení tankových záloh se Němci odhodlali až ve chvíli, kdy již Spojenci drželi pláže relativně bezpečně v rukou a pomalu postupovali do vnitrozemí. Díky neustálým zmatkům, prodlevám a nejasným kompetencím ve velení obránců se tak angloamerickým vojskům podařilo otevřít západní frontu, jejíž zničení bylo pro Němce hodinu od hodiny těžší a těžší, až se záhy stalo zcela nemožným. Wehrmacht musel nově bojovat na východě, západě i jihu a Rudé armádě tento fakt výrazně usnadnil práci.