Římští vymahači daní: Na počátku byl proviant, na konci podvody a úplatky

V pozdně antickém Římě se řemeslná výroba nikdy nedostala do masového stadia. Představa, že na zemědělských statcích, v dílnách či na stavbách pracovaly zástupy otroků, je zcela lichá. Ani rostoucí rozloha a stále početnější armáda zkrátka Řím nepřiměly k pracovní revoluci a řemeslnou činnost zajišťovaly hlavně malé skupinky dělníků.

Bohatí zemědělci 

Situaci určovala mimo jiné stálá poptávka, jíž se zprvu těšili jen výrobci pracovních nástrojů a hrnčíři. Teprve během druhé punské války rostly požadavky na zásobování vojska a budování flotily. Mezi léty 200 a 157 př. n. l. bylo ve zbrani v průměru 47 tisíc Římanů, kteří vyžadovali zásoby a výstroj, přesto soustředěná produkce nevznikla. Pod nepružnost se podepsala neschopnost státu organizačně zvládat válečné náklady, ale také vyhraněné postoje patricijů, kteří za jediný vhodný zdroj obživy a zisku pokládali zemědělství.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Za účelem pokrytí materiální stránky tažení se nakonec zformovala zvláštní společenská vrstva, tzv. publikáni. Původně šlo o soukromé vymahače daní, ale postupně se jejich aktivity rozšiřovaly. Pod zmíněným označením jsou poprvé písemně doloženi právě v období druhé punské války roku 215 př. n. l. Tehdy existovaly tři publikánské společnosti o devatenácti členech, kteří měli zajišťovat armádní proviant. Model přebírání veřejných úkolů soukromníky se přitom osvědčil natolik, že přetrval jako stálá součást správy impéria i poté, co řinčení zbraní utichlo. 

Podvody a úplatky

Publikáni nakonec zodpovídali za všechny finanční a hospodářské aspekty fungování římského státu. Do jejich rukou spadalo zásobování armády, budování velkých staveb, údržba cest i akvaduktů, správa dolů a samozřejmě také výběr daní, cel či dalších poplatků. Senát nicméně nedokázal najít způsob, jak publikány kontrolovat, takže veškeré popsané činnosti přirozeně provázely nejrůznější podvody a úplatky.