Revoluce utopená v krvi (2): Potlačení maďarského povstání v roce 1956

Na pozadí krvavých pouličních střetů v Budapešti na podzim 1956 probíhal politický zápas ve vedení MSP. Imre Nagy nahradil v čele vlády zdiskreditovaného Gerőho a tváří v tvář demokratizačnímu procesu v zemi se musel rozhodnout, zda bude nadále stát na pozicích Moskvy, nebo uzná povstání za demokratické národní hnutí a postaví se tak do čela revoluce. Radikální křídlo MSP požadovalo zavedení vojenské diktatury a smetení povstalců útokem sovětské armády, což ale umírnění v čele s Nagyem odmítali. V noci na 28. října převážil Nagyův názor, aby s povstalci byla zahájena jednání, a požadoval i stažení sovětských vojsk.

---

Válka

Čtěte také:

Revoluce utopená v krvi (1): Potlačení maďarského povstání v roce 1956

V říjnu 1956 začali maďarští občané spontánně demonstrovat proti komunistické vládě kontrolované Sovětským svazem. Původně pokojná shromáždění však rychle přerostla v ozbrojené povstání, které se...

Vyhlášení neutrality

Sovětští emisaři Mikojan a Suslov shledali, že Zvláštní sbor i po svém posílení není schopen čelit situaci v Maďarsku, a souhlasili s Nagyovými návrhy. Dne 28. října tak byly zastaveny boje, Nagy prohlásil v projevu povstání za demokratizační hnutí a rozpustil ÁVH. Sovětské vojenské útvary ale v zemi nadále zůstaly.

Za tohoto stavu by se moskevské vedení možná snažilo najít nějakou formu soužití s novým maďarským režimem, ale události se rychle měnily. V zemi pokračovaly masové stávky a 30. října došlo v budově městského výboru MSP k přestřelce mezi povstalci a členy ÁVH. Ta vyústila v krvavý lynč a mrzačení těl příslušníků tajné policie a členů strany. Lynčování měla na svědomí milice vedená Józsefem Dudásem a výrazně poškodila obraz revolučního hnutí. Zevnitř povstaleckého tábora se ozývaly hlasy, aby byl za tento čin pohnán k zodpovědnosti. To se nakonec stalo a v předvečer druhé sovětské intervence nechal Nagy Dudáse zatknout. 

Tím rozhodujícím krokem, který nakonec přiměl sovětské vedení utopit povstání v krvi, bylo 1. listopadu vyhlášené vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a jeho neutralizace. Zároveň chtěl Nagy získat od Sovětů souhlas se stažením jejich vojsk. Souběžně docházelo k obnovování politické plurality a tím i končila mocenská dominance komunistů. To vše bylo pro Moskvu zcela neakceptovatelné.

Tři tisíce obrněnců 

Již v noci na 31. října došlo k přijetí plánu operace Vichr, v jejímž čele stanul maršál Ivan Koněv. Ten své velitelství umístil do Szolnoku, kde se nacházely jednotky Zvláštního sboru doplněné o 7. a 31. gardovou výsadkovou divizi. Sověti rychle vytvářeli údernou sestavu, která zahrnovala dále 8. mechanizovanou armádu a 38. armádu ze stavu Přikarpatského vojenského okruhu. Vojáci Zvláštního sboru se souběžně s přísunem posil ze zahraničí začali stahovat z Budapešti a formálně tak plnili požadavky Nagyova kabinetu. Sověti se ale přesunuli pouze asi 15 km od města, kde obsazovali silniční komunikace, doplnili munici, potraviny a vytvářeli nástupní prostor pro útok na metropoli. 

Bezprostřední hrozbu intervence ještě podtrhla evakuace rodin sovětských důstojníků a pacientů sovětských vojenských nemocnic z Budapešti. Soustřeďování intervenčních sil skončilo počátkem listopadu, kdy pro zásah proti hlavnímu městu disponoval maršál Koněv 60 000 vojáky tří armádních sborů s asi 3 000 tanky, ve velké míře moderními T-54. Kromě toho ale mohl Koněv počítat i se spojeneckými divizemi československé a rumunské armády, které se rozvinuly na hranicích s Maďarskem, a též se zvláštními skupinami KGB, jimž osobně velel předseda této tajné služby Ivan Serov. 

Revoluce, či kontrarevoluce?

Tváří v tvář takové síle se začala drolit jednota revoluční maďarské vlády. Její člen János Kádár hlasoval pro neutralizaci země, avšak pod hrozbou intervence otočil a společně s ministrem vnitra Ferencem Münnichem uprchli na sovětskou ambasádu a následně byli přepraveni do Moskvy. Tam stanul Kádár v čele nové prosovětské vlády, která Nagyovy kroky označila za kontrarevoluci. Vznik revoluční dělnicko-rolnické vlády oznámil 3. listopadu rozhlasový vysílač v Szolnoku. Jedním z prvních kroků nové samozvané vlády bylo podání žádosti, aby sovětská vojska intervenovala na záchranu socialismu, což Moskva okamžitě akceptovala.

Operace Vichr 

Vznik prosovětské vlády s konečnou platností znamenal konec vyjednávání a zahájení vojenské operace vedoucí k potlačení povstání. Jako první došlo k zatčení vládní delegace jednající v Tökölu se Sověty o odchodu jejich armády ze země. Vedl ji ministr obrany generál Pál Maléter a místopředseda vlády Ferenc Erdei. Především ztráta Malétera byla citelná, jelikož armáda i Národní garda tak přišly o svého velitele. Ve 4.45 dne 4. listopadu došlo k vyhlášení hesla Grom, které spustilo vlastní sovětskou intervenci. 

Vojska 38. armády se vydala na východ země, 8. mechanizovaná armáda obsazovala území západně od Dunaje. Hlavní role ovšem připadla opět Zvláštnímu sboru, který posílily dvě střelecké divize a pluk výsadkářů a společně zahájily pochod na maďarskou metropoli. Celkově se na operaci Vichr podílelo 150 000 vojáků. Proti této síle neměli odhodlaní, ale špatně vyzbrojení a nejednotně vedení povstalci šanci. 

Hlavní nápor směřoval na Budapešť, do níž vstoupil Zvláštní sbor ze tří směrů, a pokusil se ovládnout Pešť a přechody do Budína. Nejprudší boje vypukly, když interventi zaútočili na kasárna v Budaörsi a na parlament. Velmi rychle se celé město proměnilo v bojiště, což Sověti očekávali, a vybavili své muže plamenomety a zápalnými granáty. Pouze obava z masivních civilních ztrát zabránila leteckému bombardování.

Sovětskému postupu se během bojů v metropoli postavili hlavně povstalci, armáda zůstala v řadě případů nečinná a do boje se zapojilo jen několik pluků 7. mechanizované „Ostřihomské“ divize podplukovníka Mecsériho. Převaha útočníků byla ovšem velká a maďarská obrana se rychle rozpadala. Kolem 8. hodiny ranní kapitulovali obránci parlamentu, do poledne se v rukou interventů nacházela většina klíčových cílů včetně ministerstva obrany, vnitra a policejního ředitelství. 

Postup Koněvových sil provázely těžké ztráty. Po vytlačení povstalců z klíčových objektů se boje rozšířily i do průmyslových částí města, kde Sověti masivně využívali pro urychlení postupu dělostřelecké i letecké bombardování. Celé městské čtvrti se v důsledku nasazení těžkých zbraní během několikadenních bojů proměnily v ruiny.

Na odpor narazili Sověti i v dalších okrajových částech metropole. V Óbudě a Csepelu se proti intervenčním silám postavila Národní garda a v Soroksáru i profesionální vojáci, což zvýšilo ztráty útočníků. Řada posádek ale zůstala i zde netečná a do 5. listopadu odzbrojili Sověti maďarské vojáky v kasárnách v Szolnoku, Debrecínu či Györu. Celkem se v internaci během prvních hodin ocitlo na 35 000 maďarských vojáků i s výzbrojí. Z prosovětské vládě loajálních příslušníků armády a sil ministerstva vnitra sestavili kádárovci několik oddílů vyzbrojených ručními zbraněmi a vrhli je do boje, což mělo zvýšit autenticitu prohlášení, že se jedná o vnitřní maďarský konflikt mezi revolučními a kontrarevolučními silami.

Kádár v tanku

Navzdory drtivé převaze se obránci relativně dlouho bránili. V Budapešti se jim 5. listopadu dokonce podařilo Sověty odrazit, když zaútočili na Kilianova kasárna. Tvrdé boje probíhaly také o kontrolu klíčových železničních nádraží v metropoli a také zde zprvu utrpěly sovětské síly dílčí neúspěchy. I mimo hlavní město se povstalci překvapivě drželi, jako třeba ve městě Dunaújváros. Nicméně sovětská početní a palebná převaha byla natolik velká, že maďarský odpor začínal pomalu hasnout.

Toho využili Sověti a převezli Jánose Kádára 7. listopadu do Budapešti. Jelikož město nebylo dosud pacifikováno, musel premiér tuto cestu pro svou bezpečnost absolvovat v tanku. Zde složil Kádár a jeho vláda přísahu věrnosti, čímž měl být posílen dojem legitimity nového kabinetu. Hlavním zájmem nové vlády bylo potlačit dosud bojující povstalce, což doprovázelo masivní zatýkání jak aktivních bojovníků, tak i členů nových administrativních orgánů, kteří byli následně převáženi do internace v SSSR.

Tisíce zabitých

Poslední organizovaná centra odporu Koněvovy jednotky po tvrdých bojích rozdrtily 8. listopadu. Následujícího dne hlásil na zasedání politbyra KSSS ministr obrany Georgij Žukov, že Maďarsko je pacifikováno. Realita byla ovšem poněkud odlišná, jelikož přeživší povstalci se stáhli do ilegality a dál vedli svůj boj. Nicméně organizovaný odpor skutečně ustal, jelikož 10. listopadu požádaly dělnické a studentské rady o zastavení palby. Sporadické přestřelky se však objevovaly ještě více než týden. Nic ale nemohly změnit na konečném výsledku povstání, které bylo doslova utopeno v krvi. Na maďarské straně podle oficiálních statistik zahynulo 2 652 bojovníků, ale jiné prameny hovoří o čtyřech tisících obětí a další až o deseti tisících. Zranění utrpělo asi 16 000 lidí a další tisícovka beze stop zmizela. Většina z mrtvých byli civilisté, jelikož ztráty maďarské armády činily jen 53 mrtvých a necelých 300 raněných.

Za vítězství zaplatili Sověti podle oficiálních statistik 669 mrtvými, 51 nezvěstnými a 1 251 raněnými vojáky. I v jejich případě budou ale ztráty větší, jelikož dle jiných pramenů přišli nejméně o 760 mrtvých a 2 000 raněných. Citelné byly i ztráty na těžké technice, což je o to překvapivější, že povstalci neměli žádné sofistikované protitankové zbraně. Pouze 33. gardová mechanizovaná divize přišla v Budapešti o 14 tanků, devět obrněných transportérů, 19 děl, čtyři raketomety a více než 30 automobilů. Sovětská intervence také vedla k masivní vlně útěků do zahraničí, když odešlo na 200 000 lidí.

Po porážce povstání nastalo vyřizování účtů. Premiér Nagy uprchl na jugoslávskou ambasádu, odkud byl ale vylákán pod příslibem beztrestnosti. Okamžitě po opuštění velvyslanectví ho Sověti zadrželi a odvezli do internace v Rumunsku. V červnu 1958 pak byl bývalý premiér v Budapešti souzen v utajeném procesu, na jehož konci si vyslechli vůdci povstání tresty smrti. Dalších 230 povstalců bylo také popraveno a na 20 000 uvězněno. Tímto krutým epilogem skončil i maďarský pokus o demokratizační proces.