Z Brna do Hanoje: Reportáž Tomáše Slavíčka o 16 tisíc kilometrů dlouhé cestě na motorce

Kdybych měl popsat šestnáct tisíc kilometrů strávených v sedle motorky, musel bych si rezervovat místo na slušně dlouhý románový cestopis. Raději vám tedy povím, nejen jak se na takovou cestu připravit, ale jak se k ní vůbec odhodlat – protože motorka vám nic neodpustí. Podceníte plánování trasy? Vymstí se vám to dlouhou objížďkou a terénem, který nebude pro váš stroj úplně schůdný, nebo se prostě budete vyhýbat přívalům deště a krup. Pokud jen mávnete rukou nad pravidelným servisem, motorka vás třeba odmítne poslouchat v nejméně vhodný okamžik. Přeceníte své schopnosti, a koledujete si o pořádný průšvih.

Cestujete-li v jedné stopě, musíte zkrátka všechno pevně držet ve svých rukou. Nedá se na nic a na nikoho alibisticky vymlouvat, protože když se něco pokazí, můžete obviňovat jen a jen sami sebe. A často pak bude také pouze na vás se ze vzniklé šlamastyky dostat. Odmění vás ovšem zážitek z cestování zcela odlišný od toho, který byste získali za volantem auta nebo kdybyste se do cíle dopravili letecky.

Šílené dobrodružství

Psal se rok 2022, končila doba covidová, pomalu se opět otevíraly hranice. Rušily se lockdowny a já jsem řešil, kam a jak vyrazit. Moje cestovatelská duše totiž dlouhodobým omezením a nemožností cestovat hodně trpěla a nyní se potřebovala nějak „ozdravit“.

O pět let dřív jsem žil ve vietnamské Hanoji a mám ji vážně rád. Navíc mě během předchozích měsíců pošťuchoval můj kamarád Tony, který se tam natrvalo přestěhoval, abych za ním přijel „na jedno“. Tehdy jsem pracoval v Nizozemsku v testovací uličce na covid, jezdil jsem po jihovýchodě země se sanitkou, a jak jsem s nadsázkou říkal, „šťoural jsem se za peníze v cizích nosech“. Nakonec jsem tedy neodbytnému Tonymu odepsal, že odkládám uniformu, sedám na motorku a jedu. A tak celé moje šílené dobrodružství začalo.

Cesta jižní trasou

Jako vždy šlo u mě tak trochu o punkové rozhodnutí, přesto jsem si uvědomoval, že tentokrát budu muset podstatně víc plánovat. Předně bylo třeba zjistit, kudy se z Evropy do Vietnamu vlastně dostanu. V únoru vypukla ruská invaze na Ukrajinu, takže severní cesta definitivně padla. Čína navíc zůstávala pro turisty zavřená kvůli nulové toleranci vůči covidu, a nezbývalo tedy než se pokusit o jižní trasu. Mezi těmi, kdo si oblíbili dlouhé a pomalé cestování, proslula jako „Hippie Trail“ a zahrnuje jízdu do Turecka, Íránu a dál do jihovýchodní Asie.

Jižní trasa má pochopitelně také svá úskalí, včetně nepříliš bezpečné oblasti pákistánského Balúčistánu nebo třeba zcela uzavřené hranice mezi Indií a Myanmarem. Řekl jsem si však, že to nějak vyřeším za pochodu. Z pohodlí gauče se všechno krásně maluje.

Anglická legenda

Dál bylo potřeba vybrat motorku a nezbytné vybavení na cestu. Volba tehdy úplně bez přemýšlení padla na Royal Enfield. Jde pro mě o synonymum dávných cestovatelských dobrodružství, „kdy byl svět ještě trochu v pořádku“, a v pražské prodejně Vintage Garage jsme se dohodli, že nejvhodnější bude model Himalayan. Jasně – je pomalý a plně naložený do kopce hodně zápasí. Jenže moje cesta neměla být sprint, ale maraton. Potřeboval jsem tudíž jednoduchý stroj, spolehlivý za všech okolností, který mě podrží i mimo asfalt a nezruinuje mi rozpočet.

A tak jsem koncem loňského května zabalil svůj život v Nizozemí, hodil do auta dva kufry a za zvuků Rammsteinů jsem vyrazil přes Německo do Prahy. V matičce stověžaté jsem vyměnil automobil za motorku a zamířil do Brna, kde pak chvíli trvalo, než přišly objednané brašny a než jsem se psychicky připravil na dlouhé dny a noci o samotě. Měl jsem však dostatek času se s Himalayanem sžít.

Kde spát, co jíst?

Nakonec je vlastně úplně jedno, jestli člověk vyráží na měsíc, nebo na rok. Vesměs totiž veze stejnou výbavu. Pak už jen záleží, jak moc je ochotný ubrat z vlastního pohodlí a přespávat ve stanu či pod širákem, nebo raději po celém dni v sedle padnout do čistého povlečení v hotelu u silnice. A jestli si bude vařit sám, čímž ušetří nějakou korunu za jídlo, nebo si v rozpočtu dopřeje i večeři v restauraci.

A tady se dostávám k tomu podstatnému, co dlouhodobé cestování přináší – tedy osekání základních potřeb na úplné minimum. Vesměs člověk denně řeší, co bude jíst a kde spát. Po večerech pak plánuje trasu na další dny, zajišťuje víza nebo hledá případný servis. Já jsem si přibral ještě psaní pro motorkářské časopisy, focení a točení videí, včetně zpracovávání veškerého materiálu za pochodu. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem plány přepálil. Vůbec jsem totiž nestíhal, neměl jsem žádné víkendy: Prostě jsem každé ráno osedlal motorku, cestou sbíral obsah a večer jsem po zpracování fotek či nějakého textu padl do postele, abych ráno zase jen sedl na motorku a jel dál. Příště by to tedy chtělo víc myslet na odpočinek, nejen honit kilometry a příběhy…

Přes hranice

Evropa je pro cestovatele snadná až do Turecka. Tam stačí pas, doklady a pojištění na motorku – jen je dobré si pohlídat, aby se vztahovalo i na asijskou část země. Víza nejsou třeba. Pak se situace mírně komplikuje. Se svými kontakty z Ministerstva zahraničních věcí jsem probíral jednotlivé státy i tamní aktuální situaci, a jen mi přibývaly šediny. Země jako Turkmenistán či Ázerbájdžán zůstávaly zavřené ze stejného důvodu jako Čína, tedy kvůli pandemii. Projet se zatím dalo pouze z Turecka do Íránu, snad do Pákistánu. Afghánistán jsem rozhodně riskovat nehodlal. Pak Indie a Myanmar. 

Informace z Myanmaru o překračování hranic s Indií s vlastním dopravním prostředkem a o další jízdě do Thajska vyznívaly dost protichůdně, ale vesměs se shodovaly, že to nejde. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že mi v jednu chvíli možná nezbude než motorku naložit na loď či letadlo a kus cesty po pevnině přeskočit.

Plány se mění

Moje cesta nakonec vyvrcholila krizí. Mezi Tureckem a Íránem mě dohnal nedostatek spánku, odpočinku a celkově jízda ve čtyřicetistupňových vedrech. K fyzickému vyčerpání se navíc přidaly další politické i přírodní pohromy: Pákistánem se prohnaly obří záplavy, zatímco v Íránu se strhly protesty a po střelbě zůstaly stovky mrtvých. Musel jsem se rozhodnout, zda riskovat, jet dál a zkusit si nějak poradit, nebo se otočit zpátky do Turecka.

Po všem tom chaosu na cestě jsem zvolil druhou možnost, protože čistě po souši jsem se do Hanoje dostat nemohl. Nechal jsem tedy motorku v Ankaře, přeletěl do jihovýchodní Asie a do cíle jsem v poklidu dojel odtamtud. Tedy v poklidu… Dobrodružství jsem přesto zažil dost, ale do Vánoc jsem podle původního plánu do Hanoje přece jen dorazil. Strasti a slasti jihovýchodní Asie už ovšem tvoří součást jiného příběhu.