Řemeslo má zlaté dno: Jak se žilo ševcům v Čechách

Ještě do doby celkem nedávné většina lidí chodila v botech, které tvořila podešev nahoře stažená lýčím, provázky nebo řemínky, známých jako opánky či krpce. Poddaní si je často vyráběli podomácku. Prostou obuví byly také dřevěné trepky (dřeváky), které zhotovovali dřevěnkáři. Měšťané a výše postavená společnost si potrpěla na obuv lepší a z kvalitní kůže. Tu šili ševci a její tvary podléhaly dobové módě.

Vážené řemeslo

Ševci patřili vedle krejčích v každém městě k nejpočetnějším řemeslníkům. Nejvíce jich bylo samozřejmě v Praze. Od druhé poloviny 14. do počátku 15. století tu působily téměř tři stovky ševců, mimo jiné i Wolflinus a Ješek, dva ševci císaře Karla IV., a Smil, švec krále Václava IV. Ševcovina byla řemeslem řádným a poměrně váženým. Náročnou prací se dalo i zbohatnout. Příkladem je Bláha Švik, který roku 1382 dostal od krále Václava IV. pozemek na Novém Městě pražském, kde nechal vystavět 18 domů.

Ševci si původně vyráběli kůže sami, později se od nich oddělili koželuzi a ševci se dále věnovali jen sešívání. Nevyráběli jen obuv, ale vše, co se z kůží sešívalo: pytle, torny, měšce, váčky, tašky a další. Nouzi o práci neměli, postupně jí přibylo tolik, že se od ševců oddělili i barvíři, řemenáři, brašnáři a další specializovaná odvětví. Ke svému dílu potřebovali ševci kromě kůže od koželuhů ještě dratve, pevné nitě splétané z konopných či lněných vláken promazávané ševcovskou smolou. Většinou si je vyráběli sami, někdy je však pro ně splétali dratevníci. Ševcovská práce musela být fortelná, proto se přísně zakazovalo používat kůže popálené nebo děravé, nesmělo se šít ani z kůže koňské nebo z umrlých zvířat. Nejvíce se vyrábělo z kůží hovězích a telecích, pro chudé také ze skopových.