Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Jan Lucemburský byl synem římského krále Jindřicha VII., kterého přední čeští šlechtici oslovili s nabídkou trůnu pro urozeného syna. Delegace následně dohodla sňatek mladičkého aristokrata s Eliškou Přemyslovnou a společná korunovace se odehrála 7. února 1311.

Přechozí část: Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Jan Lucemburský nebyl Čechem, a nikdy se jím ani nestal. Pocházel z rodu lucemburských hrabat, vychovali jej u dvora francouzského krále Filipa IV. Sličného, jeho rodným jazykem byla francouzština a jeho zájmy kopírovaly otcovy šlépěje: Dbal tedy víc o politiku evropskou než českou. K tomu ostatně přispěla i skutečnost, že nedokázal vyjít s českými pány a vládu v zemi jim raději přenechal. Podobně se brzy vyhrotil jeho vztah s Eliškou. 

Jan pocit sounáležitosti s českými zeměmi nikdy nenalezl, přesto se mu diplomatickým umem podařilo rozšířit a upevnit jejich hranice. S jistou mírou nadsázky lze říct, že tento muž velkého světa nebyl Čechem, nýbrž Evropanem.

Největší Čech

Zmíněným titulem byl v celonárodní anketě v roce 2005 poctěn Karel IV., římský císař a český král z rodu Lucemburků. Jenže… Historický seriál Die Deutschen německé televizní stanice ZDF ho zařadil mezi dvacet největších Němců. Jak tedy správně nahlížet na „Otce vlasti“?

Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a do sedmi let vyrůstal v Čechách: ovšem nikoliv u dvora, nýbrž v internaci na Lokti a Křivoklátu. Poté se z rozkazu otce přesunul k francouzskému dvoru, kde jej vychovávali jako prince. Naučil se tam francouzsky, latinsky, německy a italsky, zatímco češtinu zapomněl a po návratu do Čech si ji musel znovu osvojit. Jak sám napsal ve svém životopise Vita Caroli: „Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech.“ 

Privilegovaná země

Na rozdíl od svého otce pociťoval Karel IV. k českým zemím a přemyslovskému odkazu silnou vazbu. Velmi si vážil své matky Elišky a po návratu do Čech vedly jeho první kroky do kláštera na Zbraslavi, kde stála přemyslovská hrobka a kde byl i její hrob. Podobně jeho první činy směřovaly k nápravě existujícího stavu. Roku 1346 Karla korunovali římským králem, v následujícím roce králem českým a na jaře 1355 si přijel do Říma i pro korunu císařskou. Byl nejmocnějším panovníkem Evropy, přesto jeho vztah k Čechám přetrval.

Pokračování: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Z českého království učinil Karel jádro rodových držav Lucemburků a základní kámen Římské říše. Ustanovením jeho Zlaté buly se stal český panovník prvním mezi kurfiřty (voliteli římského krále) a české království dosáhlo privilegované pozice – nutno poznamenat, že oprávněně, neboť představovalo nejstabilnější útvar říše. Kurfiřtům se rovněž dostalo doporučení, aby se učili česky a italsky. Karel inicioval vznik mnoha významných staveb či institucí a z Prahy, coby sídelního města císaře a krále, vybudoval výstavnou evropskou metropoli. V pohřební řeči byl potom zcela po právu nazván Otcem vlasti. Uvedený titul máme však doložen již u knížete Soběslava I. a pro Karla ho v latinské podobě použil profesor pařížské Sorbonny.