Rapa das bestas: Stříhání divokých koní

Tanečníci uprostřed arény skončili, potlesk utichl a celé hlediště napjatě mlčí. Slunce praží nad hlavami diváků, kteří s očekáváním naslouchají blížícímu se hluku, jenž přichází zdáli s čím dál větší intenzitou. Poté dovnitř otevřenou bránou vběhnou splašení koně: Nejprve amfiteátr takřka zaplní a potom se v něm pohybují jako bouřlivé vlny.  

Do víru událostí se posléze vmísí zápasníci „loitadores“, kteří si jednoho koně vyhlédnou a oddělí jej od stáda. Člen týmu, jenž je zrovna na řadě, se pak mrštně vyhoupne zvířeti na záda, jednu ruku zaboří do hřívy a druhou pozvedne v triumfálním gestu. Dav nadšeně tleská, chycený kůň se vydává na zběsilý úprk a zápasník ho ještě pobízí. Poté se zvířeti sveze po boku, přehodí mu paži přes krk a rázným trhnutím ho svalí na zem. Ostatní loitadores na poraženého nešťastníka nalehnou, aby se nemohl zvednout, zatímco na scénu přichází nejstarší člen týmu vybavený ostrými nůžkami. Toto je Rapa das bestas, svátek „stříhání bestií“…

Morová tradice

Festival Rapa das bestas se koná každý rok na galicijském severu Španělska ve vesnici Sabucedo, vždy první červencovou sobotu, neděli a pondělí. Není známo, jak hluboko galicijská tradice zápasení s koňmi sahá. Podle některých hypotéz a řady nalezených kamenných rytin by dokonce mohla pocházet z doby před vpádem Římanů na Pyrenejský poloostrov ve 3. století př. n. l. 

Podle legendy nicméně vznikla v 16. století, kdy v oblasti řádil krutý mor. V Sabucedu tehdy žily „las vellas“, dvě stařeny, jež orodovaly u svatého Lorenza, aby je před nemocí ochránil. Slíbily, že pokud jim požehná, dají mu své dvě „bestie“, kterými myslely koně. Poté vzaly veškerý majetek a vydaly se žít do lesní chatrče za vesnicí, dokud mor nepomine. Černá smrt nakonec přešla a obě ženy přežily. 

Ať už je zachránil patron, nebo se spasily samy odloučením od civilizace, svůj slib dodržely a koně odevzdaly místnímu knězi. Duchovní se zvířat ochotně ujal a díky patřičné péči se u něj dvojice brzy rozrostla ve stádo. Nakonec se kněz již nedokázal o tolik koní pořádně postarat, proto je vypustil na pastviny a do vesnice je sháněl jen jednou za rok, aby jim ostříhal hřívu – a tak vznikla tradice. První konkrétní důkazy o slavnostním stříhání však pocházejí až z roku 1724.

Divoká aréna

Středobodem slavnosti se stal oválný amfiteátr zvaný „curro“: Jelikož počátkem 18. století nebyl pro potřeby stále populárnějšího svátku žádný k dispozici, postavili vesničané v roce 1779 poblíž kostela dnešní „staré curro“, kde se událost následně odehrávala. 

Veselí začíná v sobotu brzy ráno velkou mší, při níž se vesničané modlí ke svatému Lorenzovi, aby se během slavnosti nikomu nic nestalo. Po obřadu se lidé vydávají do kopců a na pastviny, aby nahnali volně žijící koně na jedno místo. Poté je navedou na ohrazenou cestu dolů do vesnice, skrz ni a dál k aréně. V curru jsou koně natěsnáni v úzkém prostoru a loitadores se proplétají mezi nimi: Naskakují jim na hřbet a prohánějí je, dokud se zvířata neunaví. Následně je zápasníci strhnou na zem a ostříhají jim hřívu. Zároveň je při tom očkují a čipují. 

Čelit nespoutané přírodě

Jen o stříhání a očkování však nejde – obojí by se dnes dalo zařídit mnohem pohodlněji. Nejedná se dokonce ani o turistickou atrakci, ačkoliv se místní v posledních letech snaží zvedat povědomí o festivalu jak ve Španělsku, tak za jeho hranicemi. Návštěvníci sice do vesnice mohou přinést relativní prosperitu, ale pochopitelně nejsou hlavními hybateli tradice, která přetrvává již stovky let. Rituál má pro účastníky i diváky mnohem hlubší význam.

Jelikož v kopcích žijí koně v poměrné izolaci, jedná se skutečně o polodivoká zvířata, což celé události dodává nádech nebezpečí. Zároveň při slavnosti probíhá jakýsi přechodový rituál, s jehož myšlenkou se můžete setkat na více místech Španělska: Člověk čelí přírodě, jejím nespoutaným silám, jež zdaleka převyšují ty jeho, a přesto díky chytrosti a spolupráci triumfuje. Není tedy divu, že jsou vesničané na svůj svátek hrdí, svědomitě se na něj každý rok připravují, a dokonce do něho zapojují své ratolesti. Právě děti možná čelí při stříhání bestií největší výzvě, protože musejí spolu s rodiči do arény, aby také zkrotily své hříbě. Dospělí je pouze navádějí, ukazují jim, jak na to, ale dosáhnout triumfu nad zvířetem už musejí malí zápasníci sami. 

Barbarský přežitek?

Veřejnost má často na Rapu a podobné španělské festivaly negativní názor a označuje je za barbarský přežitek. Ani kritika však nemůže zastřít skutečnost, že se v Rapa das bestas zrcadlí principy „divokého“ světa, s nímž je moderní společnost stále méně v kontaktu. Nicméně to, že zůstává našim očím skryt, neznamená, že neexistuje.

Na rozdíl například od býčích zápasů se navíc při Rapě zvířatům doopravdy nic nestane: Ačkoliv je pro ně stříhání nepochybně nepříjemné a stresující, brzy se mohou oklepat, rozběhnout se zpátky do lesů a spokojeně volně žít na rozlehlé ploše mnoha desítek kilometrů čtverečních.

TIP: Požehnaný rituální oheň: Hřejivé duchovno na slavnostech plamenů

Rapa das bestas zkrátka představuje zajímavý a relativně neškodný zážitek, který vám umožní nahlédnout hlouběji do galicijské kultury. Kromě výjimečné podívané nabízí rovněž odpočinek a relaxaci: Na místě můžete s dětmi zajít na kolotoče, poslechnout si některou z lokálních kapel nebo v okolních stáncích vyzkoušet různé kulinářské speciality. Pokud tedy někdy budete začátkem července na severu Španělska, určitě se na krotitele koní zajeďte podívat.