Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (3)

Psychická traumata se za Velké války projevovala velmi širokou škálou klinických příznaků – od extrémního rozrušení, zahrnujícího hysterické reakce a agresivní sklony k okolí a někdy sobě samému, až po stavy naprosté strnulosti, kdy apatičtí muži přestávali komunikovat a vnímat osoby kolem sebe. Podobně se u některých vojáků vyvinul vůlí nekontrolovaný třes končetin i celého těla, u jiných naopak zpomalené pohyby nebo úplná ztuhlost.

Rozmanité příznaky

Častým projevem postižení býval strnulý, dopředu upřený pohled, s neschopností zaostřit. Mnoho mužů mělo poruchy vyjadřování, od zadrhávání a koktání až po naprostou ztrátu schopnosti mluvit. Dalším obvyklým příznakem se stával výpadek paměti, byť zpravidla dočasný, kdy si někteří postižení nedokázali nejenom vybavit vyvolávající událost, ale nezřídka ani své spolubojovníky a při těžkém postižení ani své vlastní jméno. Zasažení jedinci si téměř pravidelně stěžovali na poruchy spánku, které je často trápily dlouho po válce, od děsivých snů a neschopnosti usnout až naopak po trvalou spavost.

Různým příznakům válečného duševního traumatu odpovídala také široká škála názvů diagnóz, které zpravidla akcentovaly jen některou z příčin nebo projevů – například šrapnelový šok, neurastenie, bitevní únava, bojové vyčerpání, válečná neuróza, reaktivní psychóza, duševní kontuze a jiné. Vojenští lékaři se zpočátku domnívali, že příčinou poruchy jsou mikroskopická poškození mozku extrémními vibracemi vzduchu při zblízka prožitých detonacích, tedy že se jedná o specifickou formu poranění. V důsledku této koncepce pobíralo zpočátku asi 50 000 britských vojáků s tímto postižením státní penzi určenou pro raněné. 

Hledání příčiny 

V průběhu války však došlo k přehodnocení původního názoru vzhledem k tomu, že velmi podobnými příznaky trpěly i osoby, které se nedostaly do přímého styku s dělostřeleckou palbou. Po nějakou dobu, asi v letech 1915–1916, se používaly obě koncepce původu poruchy – „komoční“ v důsledku otřesu při explozi a „emoční“ v důsledku nadměrné psychické zátěže.

Při hledání příčin však nakonec převážila druhá varianta, vnímající tato duševní traumata především jako poruchu chování v extrémních stresových podmínkách, na které není lidský organismus stavěn. Tato teorie vycházela z předpokladu, že každý jedinec má svůj osobní práh psychické odolnosti, jenž lze sice zvyšovat zlepšováním morálky nebo intenzivním výcvikem, ale pokud zátěž dosáhne nadhraniční intenzity, porucha se rozvine.

Jak předcházet psychotraumatu?

Koncepce válečného duševního traumatu prošla dalším vývojem ve druhé světové válce i v dalších konfliktech. V moderní medicíně se pro tento typ psychického úrazu ustálil výraz posttraumatická stresová porucha. Vztahuje se nejenom na bojující vojáky, ale také na civilní oběti náletů, živelních katastrof, havárií, atentátů a mnoha dalších krizových situací. Zkušenosti ukázaly, že příznaky účastníků stejné tragédie bývají různé, což právě souvisí se specifickým prahem psychické odolnosti každého jednotlivce, stejně jako je tomu s individuální mezní hranicí odolnosti třeba pro bolest nebo pro chlad.

TIP: Hrůzné následky zákopové války: Veteráni postižení šrapnelovým šokem

Přes pokroky v oblasti psychofarmak, které umožňují zvládat řadu dříve neřešitelných stavů, spočívá v soudobých ozbrojených silách hlavní opatření v pečlivém výběru psychicky odolných jedinců a jejich rotaci na předních pozicích. To samozřejmě nebylo v době Velké války možné vzhledem k potřebě nasadit do první linie velké množství vojáků, a to do poměrů, které nelze nazvat jinak než děsivými. Přesto již tehdy pochopili prozíraví velitelé, že častá výměna jednotek mezi přední linií a zázemím je klíčem k prevenci ztrát v důsledku psychotraumat.