Prototypy a projekty německých obrněnců: Komplikovaná kobylka a univerzální Waffenträger

V květnu 1942 zahájila společnost Krupp práce na zajímavém projektu samohybného děla, jež mělo (stejně jako typy Hummel a Nashorn) využívat podvozek Geschützwagen III/IV, jak byl označován onen hybrid součástí podvozků tanků PzKpfw III a IV. Nový obrněnec však měl vsadit na poměrně zvláštní koncepci, jež se do určité míry vracela k vůbec prvním pokusům o samohybná děla z doby první světové války.

Vozidlo nazvané Heuschrecke IVb (kobylka) mělo nést otočnou věž, kde by se nalézala standardní 105mm houfnice leFH 18, ale originální rys celé koncepce tvořila skutečnost, že věž by se dala z vozidla sejmout, aby pak vedla palbu ze země coby chráněné dělostřelecké postavení.

Šílené požadavky

Kvůli tomu „kobylka“ disponovala rovněž rámovým zvedákem, jenž měl zajistit manipulaci s onou 3,8 tuny vážící věží. Prototyp byl dodán v říjnu 1943 a z testů vzešly četné požadavky na změny. Krupp předal upravené vozidlo v březnu 1944, ale armádní úředníci požadovali další modifikace, které již působily skutečně podivně. Mimo jiné žádali, aby snímací houfnice dostala navíc kola, jež by umožňovala její tažení za vozidlem!

Kruppovi inženýři uposlechli, jenže čas běžel a zpočátku nadějná konstrukce Heuschrecke se nesmyslně komplikovala. Mezitím podobné vozidlo vyvíjely i firmy Alkett a Rheinmetall-Borsig, avšak i od nich úředníci žádali spousty úprav. Proto se začátek sériové výroby stále odkládal.

Vojáci původně měli obdržet první „kobylky“ v létě 1944, jenže termín se odsunul až na únor 1945 a projekt byl nakonec v prosinci 1944 zrušen. Jediný prototyp Heuschrecke IVb se dnes nachází na americké vojenské základně Aberdeen, zatímco konkurenční obrněnec od zbrojovek Alkett a Rheinmetall-Borsig lze spatřit v anglickém Duxfordu.

Jak omezit ztráty?

Mezi nejzajímavější a nejslibnější projekty německých samohybných děl nesporně patří koncepce zvaná Waffenträger. Běžně se tvrdí, že vznikla kvůli záměru sjednotit typově příliš roztříštěný park samohybných děl; tato myšlenka však byla na Waffenträger naroubována až později a původní plán byl jiný. Šlo o to, aby existovala platforma, která by zvládala rychlé přesuny protitankových kanonů PaK 40 ráže 75 mm a PaK 43 kalibru 88 mm, aby se tak omezily jejich ztráty, k nimž nutně docházelo při ústupových bojích.

(foto: Wikimedia Commons, Alan Wilson, CC BY-SA 2.0)

Počátkem roku 1944 tedy vznikly specifikace na jednoduchou pásovou platformu, která by paky převážela. Podle počátečních plánů se měly kanony nalézat na otočných plošinách opatřených jen čelními ochrannými štíty, ale poté armáda přidala požadavek na pancéřovou ochranu kanonů po bocích. Ke konzultacím byli přizváni též zástupci společností Krupp, Rheinmetall-Borsig, Ardelt a Steyr, z nichž první dvě měly dodávat děla, zatímco ty druhé se měly starat o podvozky.

Jak omezit ztráty?

Firma Ardelt použila coby základ šasi lehký tank PzKpfw 38(t), respektive čs. LT vz. 38, kdežto Waffenträger od značky Steyr spočíval na podvozku využívajícím prvky tahače Steyr RSO. Mezitím se objevila také ona již zmíněná idea použít univerzální podvozky též pro další zbraně, a proto měla vzniknout dvě provedení Waffenträgeru – lehké a střední.

První mělo přepravovat 75mm protitankové kanony a 105mm houfnice, kdežto na to střední by se montovala 88mm protitanková děla a vedle nich kanony ráže 105 a 128 mm či houfnice o kalibru 150 mm. Na podzim 1944 byly ke zkouškám připraveny prototypy Ardelt-Krupp, Ardelt-Rheinmetall a Steyr-Krupp; ačkoli celý projekt vyhlížel slibně, kvůli nedostatku zdrojů muselo dojít k jeho zastavení. Zachoval se pouze jeden prototyp Ardelt-Krupp, který stojí v muzeu v ruské Kubince.