Proti nemoci i ničivému požáru: Historie pojišťovnictví sahá až do časů Babylóňanů

Všelijaké nehody se stávaly, stávají a stávat se budou. Nezáleží na tom, jestli pracujete jako dělník na stavbě pyramidy, kapitán obchodní lodě nebo máte dům v Londýně kolem roku 1666. Vždy může dojít k události, která vám obrátí život vzhůru nohama. Naštěstí už od dob faraonů existují možnosti, jak se na podobnou situaci připravit. Postavit se znovu na nohy může být snadnější, pokud víte, co dělat. 

Doba mytická

S prvními myšlenkami na pojištění před pohromami přišli už starověcí Číňané kolem roku 3000 před naším letopočtem. Jejich snahou bylo co nejvíc snížit riziko při náročných obchodních cestách peřejemi řek. Proto rozdělovali zboží do velkého množství člunů, aby v případě potopení jednoho plavidla nebyla ztráta zboží tak velká. Samozřejmě nešlo o pojištění v pravém smyslu slova tak, jak ho znáte dnes. Vědomá práce s rizikem a snaha o jeho omezení však byly základem, ze kterého všechny další snahy o zajištění sebe či svého majetku vycházely.

Na kamenných stélách proslulého Chamurapiho zákoníku je vytesána první doložená metoda pojištění vůbec. Babylóňané kolem roku 1750 př. n. l. vytvořili systém, který rozložil riziko ztráty mezi obchodníka a osobu, která mu zajistila kapitál. Musel-li si totiž obchodník na své zboží půjčit, s tím, že půjčku chtěl splatit jeho prodejem v přístavech Středozemního moře, mohl svému věřiteli zaplatit částku navíc za příslib, že pokud bude zboží ukradeno, nebo ztraceno na moři, bude obchodníkovi dluh prominut.

Ve stínu pyramid

Prvopočátky osobního pojištění sahají až do starověkého Egypta, kde už 2 500 let před naším letopočtem kameníci uzavíraly dohody, že se postarají o pohřeb svých druhů. Náklady na poslední cestu kryli z příspěvků, které pravidelně mezi sebou vybírali. Nemuseli se tak strachovat, že by po smrti nebylo zaopatřeno jejich tělo a oni by nenašli pokoje v posmrtném životě.

Stejně jako je možné egyptský systém dosledovat do dnešních dnů, tak i na Rhodosu 800 let před naším letopočtem vymysleli metodu, která se do pojišťovnictví promítá i dnes. Skupiny obchodníků shromáždily částku kryjící jejich zboží, které se plavilo na stejné lodi. Došlo-li k ztrátě či poškození přepravovaného majetku některého obchodníka, z celkové částky mu byla hrazena škoda. Stejným principem se řídí i dnešní přepravci.

Vystoupení z doby temna

Určité formy pojištění znali i Féničané, Indové či třeba Athéňané, kteří vypláceli svým bojovníkům odškodné za zranění v bitvě. Pojišťovaly se úvěry, ztráty z provozování karavan velbloudů a mnohé další riskantní podniky. V památkách na říši římskou se dochovalo mnoho příkladů spolků, sdružujících se za účelem zajištění pozůstalých, na zajištění věn pro nevěsty či pohřbů zemřelým. Společným jmenovatelem klíčících snah o zabezpečení jakési jistoty v těchto dobách byla vzájemná solidárnost.

S rozvrácením Říma a jeho provincií upadl známý svět do chaosu a o nějakých jistotách nemohla být ani řeč – natož o pojištění. Zlom nastal až o mnoho let později s rozvojem obchodu, řemesel a především gild a cechů. Ty zakládaly takzvané tovaryšské a mistrovské pokladnice, ve kterých shromažďovaly příspěvky svých členů. Vybrané peníze pak sloužily mimo jiné na podporu nemocných či zajištění pohřebného. Pojištění v Evropě tak pomalu, ale jistě začalo opět vzkvétat.

Pojištění z kavárny

Po třicetileté válce se centrem námořního obchodu stala Anglie a Francie. Díky tomu v obou zemích rostly různé podniky jako houby po dešti. Jedním z nich byla i kavárna Edwarda Lloyda, kterou založil na Tower Street v Londýně roku 1686. Brzy se stala oblíbeným místem lodních kapitánů, rejdařů a různých obchodníků. Vyměňovali si tu novinky a informace z mořeplavby a zásluhou Lloyda se podnik Lloyd’s stal největším informačním centrem o pohybu lidí, zboží, o haváriích a jejich pojišťování.

Přišel-li totiž do kavárny někdo s úmyslem pojistit loď a náklad, předal potřebné informace makléři (nazývanému broker), který s papírem obešel hosty. Kdo chtěl, mohl se připsat ke konkrétní částce, za kterou byl ochoten ručit. Zájemce o pojištění ručitelům zaplatil pojistné podle výše jejich úpisu. Podnik byl tak úspěšný, že se rozvinul v celosvětové centrum námořního pojištění nesoucí jméno svého zakladatele.

Ve světle požárů

Roku 1666 strávil oheň v Londýně na 13 tisíc domů. Katastrofická událost se stala hnacím motorem řady projektů, které měly pojistit majetek občanů. Mnohé ne­uspěly, roku 1681 však spatřila světlo světa společnost ekonoma Nicholase Barbona, jenž s jedenácti společníky založil takzvanou Insurance Office for Houses.

Nejen Británie však řešila problematiku požárů – v době dřevěných domů a šindelových či slaměných střech se toto riziko týkalo prakticky každého. V Českých zemích existovaly požární řády, ty však neřešily náhradu škody nešťastníkům, kterým shořela chalupa do základů. Koncem 17. století přišel český šlechtic a ekonom Jan Kryštof Bořek s plánem na zavedení povinného požárního pojištění pro všechny „skutečně usazené občany či neusazené, kteří užívají místní ochrany a provozují živnost“. Navzdory novátorství Bořkova návrhu však nikdy nedošlo k jeho realizaci.

První česká pojišťovna

Císařovna Marie Terezie vyzvala roku 1762 zemské úřady k zakládání požárních pojišťoven, ty však její snahy odmítly z obavy, že jde jen o další skryté zdanění a také kvůli žalostné bídě, ve které se lid zmítal po dlouhých bojích o rakouské dědictví. Císařská kancelář to tedy zkusila vzít za opačný konec – přenechat pojišťovnictví soukromému sektoru. Stalo se tak roku 1819 za vlády císaře Františka I.

TIP: Můj dům, můj hrad: Krádež v domě kdysi bývala hrdelním zločinem

I když na území monarchie v té době působilo i bez povolení několik pojišťoven, patent umožnil českým vlastencům, aby byla roku 1827 založena První česká vzájemná pojišťovna. U jejího zrodu stáli Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu, a František Josef, hrabě z Vrtby. O tři roky později ji následovala První Moravsko-slezská vzájemná pojišťovna, založená v Brně.