Pronásledovaní albíni, zrzci, leváci i plešatí: Kde se berou smrtící pověry?

Průsvitná kůže, téměř bílé vlasy, řasy i ochlupení a někdy až rudě zářící oči. Jen málokterá skupina lidí si kvůli své odlišnosti vytrpěla tolik jako albíni. A zdaleka přitom nejde jen o dávnou minulost. Především v afrických zemích přetrvává řada nesmyslných mýtů, na něž mohou albíni doplatit i životem.  

Když chybí melanin 

Jedinec postižený albinismem trpí od narození nedostatkem enzymu tyrozinázy, který je nutný pro tvorbu hnědočerného pigmentu melaninu. Porucha propuká, pokud dítěti předají gen albinismu oba rodiče, a jen v Severní Americe a v Evropě postihuje přibližně jednoho z 20 tisíc lidí. V Africe se v některých zemích vyskytuje mnohem častěji, především kvůli dlouhodobým sňatkům mezi příbuznými.

Nutno dodat, že průsvitná světlá kůže není u albinismu podmínkou – například někteří afričtí albíni mohou mít vlasy oranžové či žluté a kůži pouze o několik tónů světlejší než ostatní. Každopádně, narodit se s touto poruchou do některé ze subsaharských zemí se často rovná vstupence do opravdového pekla. K rozšířeným pověrám tam totiž patří, že albíni představují „vtělené zlo“ a přinášejí zkázu do rodin i vesnic, že jsou méně inteligentní nebo že si takový jedinec odpykává v neobvyklém těle trest za hříchy z minulých životů. 

Na jedné straně představují albíni údajně zlé nesmrtelné duchy, na druhé straně však prý jejich těla vynikají léčivou mocí, a léčitelé je proto mohou využít při svých rituálech. Není výjimkou, že mnozí lidé s poruchou tvorby melaninu – často děti – končí s useknutou končetinou, případně za svou „nemoc“ zaplatí i životem.  

Bílí štvanci z Tanzanie 

Smutné prvenství ve statistikách zavražděných albínů drží Tanzanie, kde bylo od roku 2006 hlášeno přes sedm desítek takových případů – a to se jedná pouze o oficiální čísla. Právě ve zmíněné zemi se rodí možná až jeden albín na 1 400 lidí.

Mýtus o „magických“ schopnostech albínů v Tanzanii údajně zakořenil, když tamní rybáři začali vplétat jejich světlé vlasy do svých sítí, což jim přineslo lepší úlovek. Pověru pak podpořili i místní podnikatelé, jimž prý obřady s částmi bělostných těl zajistily úspěšný byznys. 

Dokonce ani po smrti přitom nemají světlí Tanzanci klid. Jejich hroby se stávají cílem zlodějů, kteří se snaží ukořistit cenný „léčebný“ artefakt. Svou roli samozřejmě hrají i peníze: Pokud někdo prodá tělo albína, přijde si v místních poměrech na nepředstavitelné peníze – celá „léčebná sada“ sestávající z vlasů, krve, uší, jazyka, genitálií a končetin se prodává až za 75 tisíc dolarů (asi 1,7 milionu korun). 

Od pověr ke znásilnění

Kolem roku 2007 začal hon na albíny v Tanzanii nabírat podoby organizovaného zločinu a do celé situace se musela vložit vláda, která „lovcům“ vyhlásila válku. Ochrana albínů ovšem i přes zásahy policie zůstává nadlidským úkolem a bude jím zřejmě až do doby, než se děsivé pověry podaří vymýtit. Není divu, že drtivá většina bílých Tanzanců prchá před pronásledováním a hrozící smrtí do metropole Dar es Salaam, jež jim ve srovnání s venkovem poskytuje bezpečnější útočiště a kde působí i organizace na jejich ochranu. 

Mimo zmíněnou africkou zemi čelí albíni perzekuci i v celé řadě dalších států černého kontinentu, především v Zambii a Malawi. Úřad OSN pro lidská práva obdržel v letech 2000–2013 přes 200 zpráv o vraždách těchto jedinců a rituálním čtvrcení jejich ostatků, k nimž došlo v patnácti různých zemích Afriky. V mnoha oblastech se navíc ve stejné době roznesla pověra, podle níž dokáže tělo albína léčit nákazu virem HIV. Kvůli hromadnému znásilňování nakaženými se pak nemoc AIDS v albínské komunitě značně rozšířila. 

Zrození zlého albína 

Nutno dodat, že negativní vnímání albinismu se projevuje také v západní kultuře, i když ne tak okatě a brutálně. Organizace na podporu albínů si například stěžují, že se v řadě evropských i amerických populárních děl objevuje stereotyp „zlého albína“, vykresleného jako darebáka s nekalými úmysly. Negativního hrdinu s bílou pletí, platinovými vlasy a rudýma očima známe například z filmových trháků Šifra mistra Leonarda nebo Matrix Reloaded. 

Spojení průsvitné pokožky a světlé kštice se zlem ovšem historicky značně přesahuje éru Hollywoodu. Zmíněný stereotyp má podle řady historiků kořeny už v neolitické východní Evropě, kde některé kultury zobrazovaly smrt jako bledou ženu se světlými vlasy.  

Zlato v hlavě 

V Africe se ovšem kvůli děsivým pověrám nemusejí bát o život jen albíni. Například v mosambické oblasti Milange stačí, když vaši hlavu pokrývá pleš. Domorodci totiž věří, že mezi plešatostí a bohatstvím existuje rovnítko, a co hůř – že se v hlavách plešatých mužů zlato skutečně nachází. Vydolovat z lebky vzácný kov zvládne samozřejmě pouze znalý šaman, a když uvnitř žádné nenajde – nevadí. Části mozku lze využít pro rituální účely, které v budoucnu majetek určitě přinesou.

V posledních měsících lovci lysých lebek zřejmě přitvrdili: Jen v prvních dvou týdnech letošního června našla místní policie těla pěti holohlavých mužů. Podle vyšetřovatelů měly jejich hlavy a některé orgány putovat do rukou léčitelů v Tanzanii a Malawi. 

Spojenci Jidáše

Za pověrami o odlišném vzhledu samozřejmě nemusíme chodit jen do exotických zemí. Například rusovlasé jedince, kteří v současnosti tvoří necelá 2 % světové populace (tedy asi 140 milionů lidí), dlouho opřádala řada nesmyslných mýtů i v dnešních vyspělých evropských státech. A některé z nich v menší míře stále přežívají. 

Už staří Egypťané spojovali nositele rudé hřívy s bohem zla Sutechem, který byl zároveň pánem pouště, války, temnoty a chaosu. Věhlasný učenec Aristoteles zas tvrdil, že existuje přímá spojitost mezi rezavými vlasy a zlou povahou. Ostatně ve starověkém – a jinak pokrokovém – Řecku se zrodila i další pověra o rudé barvě vlasů: Jejich majitelé prý patří k savým upírům, což „dokládá“ jejich světlá pokožka. 

Ani v dobách křesťanství neměli zrzci na růžích ustláno. Rudá kštice, mateřská znaménka a pihy – to vše se považovalo za symbol ďábla a rezavé ženy bývaly pronásledovány jako čarodějnice. Koneckonců, podle spekulací některých „znalců“ Písma byl rezavý dokonce i Ježíšův vrah Jidáš. 

Předsudky stále živé 

Určité předsudky o zrzavých lidech přetrvaly dodnes – zrzavé ženy jsou prý vášnivější než blondýnky a brunetky, zatímco rezaví muži jsou pro opačné pohlaví méně atraktivní. Nic z toho samozřejmě nebylo vědecky prokázáno. 

O tom, že jsou pověry o rudé kštici v západní kultuře stále živé, svědčí i jedna soudní pře z roku 2001, při níž jistého zrzavého Ira obvinili z výtržnictví. Soudce pak podle svého „pevného přesvědčení“ v rozsudku uvedl, že jsou právě zrzavé vlasy jasným důkazem mužovy vznětlivosti a výbušnosti, a proto je vinen. Později své tvrzení odvolal s tím, že se nechal unést předsudky. 

TIP: Redhead Day: V nizozemské Bredě se konalo největší setkání zrzků a zrzek

Zbarvení vlasů má na svědomí recesivní gen MC1R, který ovlivňuje produkci červenohnědého pigmentu feomelaninu. Rusovlasost, odborně zvaná rutilismus, poskytuje svým nositelům kromě specifického vzhledu i jednu velkou výhodu – schopnost efektivněji zpracovávat vitamin D vyprodukovaný při kontaktu pokožky se sluncem. Proto mohli zrzaví lidé osídlovat severní a západní Evropu, kde nebylo slunečních paprsků nikdy nazbyt. Zrzavé vlasy se také často vyskytují u keltských a germánských národů. 

Na ďáblově straně 

S předsudky se odedávna potýkají i leváci, kterých se ostatně právě mezi zrzavými lidmi nachází vysoké procento. S dominantní levicí se přitom rodí přibližně každý desátý člověk. 

Po tisíce let se levorukost spojovala s ďáblem. Římané se například domnívali, že nás ďábel pozoruje přes levé rameno, a podíváme-li se přes něj naopak my sami, můžeme spatřit zlé duchy. Pokud se mladý Říman při výcviku do legií projevil jako levák, přivázali mu ruku k tělu, aby se naučil používat pravačku.  

Vnímání leváctví silně ovlivnila také Bible: Odborníci spočítali, že narážek na šťastnou pravou stranu se v ní objevuje asi sto, zatímco 25 zmínek poukazuje na neblahé události spojené s levicí. Později přibyla pověra, podle níž ďábel křtil své následovníky právě levou. Toutéž rukou se měly zdravit čarodějnice, a pokud se na levé části těla navíc našla mateřská znaménka či pihy, cesta na hranici byla téměř jistá. 

Hlavně nemít levé ruce 

Podobně se k levé straně stavěl islám: Levorukost se v něm pojí se vším nečistým, což je dáno i historickým zvykem, kdy se levá ruka a voda používaly místo toaletního papíru. K neštěstí se levice váže také v řadě dalších kultur (viz Zlo přichází zleva). Inuité považují leváky za čaroděje, v Číně se leváctví ještě nedávno posuzovalo jako „zločin“, který se trestal, a pokud manžel v Japonsku zjistil, že je jeho žena levačka, mohl ji zapudit. Tradičně brutálně „léčili“ leváctví v Africe: Ruku mladého nešťastníka polili vařící vodou a ponořili do bahna, dokud nervy v končetině neodumřely. Dítě pak muselo začít používat pravici. 

I v češtině najdeme překvapivě mnoho odkazů na neblahý vliv levorukosti. Když někdo jedná špatně, označíme ho za „leváka“, je-li někdo nešikovný, „má obě ruce levé“. Pokud se nám nějaký den nedaří, říkáme, že jsme „vstali levou nohou“, a pro štěstí se naopak doporučuje „vykročit pravou“. 

Pravákem z donucení 

Právě pro hluboce zakořeněný odpor k leváctví se mnozí rodiče a učitelé především v asijských zemích stále snaží levoruké děti „přeučit“ na pravou ruku. Tím se ovšem narušuje přirozený vývoj nervové soustavy a může to vést k řadě zdravotních komplikací, včetně poruchy učení, dyslexie či koktání.

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Na otázku, jak leváctví vzniká, vědci dosud nenašli přesnou odpověď. Podařilo se sice již identifikovat dva geny (PCSK6 a LRRTM1), jejichž mutace možná za preferenci levé ruky odpovídá, ve hře však zůstává celá řada dalších faktorů: například předčasný porod nebo hladina testosteronu v matčině těle během těhotenství. Příčinu leváctví tak nadále halí tajemství, a jak již historie nesčetněkrát ukázala – co je tajemné, je zároveň podezřelé. Vzniká tak úrodná půda pro nesmyslné pověry a mýty, které vytrvale odolávají jakýmkoliv racionálním argumentům.