Prohraje potápka boj s kapry? Nejistá budoucnost vodní krasavice

„Potápka černokrká je mnohem známější a místy i hojnější než roháč. … Někdy hnízdí v koloniích o počtu i několika set párů. Pak jsou hnízda tak hustě vedle sebe, že musíme dávat při procházením rákosím pozor, abychom do některého hnízda nešlápli.“ Pravdivost těchto vět (citace z knihy Jan Hanzák, Karel Hudec: Světem zvířat. II. Díl Ptáci. SNDK Praha 1963) je bohužel již minulostí. 

Co se stalo?

Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) není naším původním druhem, rozšířila se k nám zřejmě následkem velké, ale přirozené expanze z oblasti Černého a Kaspického moře, pravděpodobně vyvolané několikaletým obdobím sucha v této oblasti. Od 2. poloviny 19. století se postupně stala pravidelně hnízdícím druhem.

Dnes nás ale u málokterého rybníka vítá křik racků chechtavých, v jejichž koloniích můžeme hnízdící potápky černokrké pozorovat a být svědky fascinujícího toku, při němž potápky předvádějí řadu typických figur. Jejich hnízdiště bychom spočítali na prstech. Co se stalo s tímto krásným ptákem s nápadnými prodlouženými zlatožlutými pery po stranách hlavy?

Smutné české specifikum

Početnost potápky černokrké na našem území od počátku 20. století vzrůstala. V 50.–70. letech 20. století byla nejhojnějším druhem potápky rozšířeným ve všech rybničních oblastech a největší kolonie čítaly až stovky párů. Třeba na Náměšťských rybnících hnízdilo v roce 1961 minimálně 470 párů!

Jenže přišla 80. léta a početnost potápek začala prudce klesat. Do konce tisíciletí o téměř 90 %! V současnosti je potápka černokrká velice vzácným druhem – v současnosti se její početnost v celé ČR pohybuje kolem 50 hnízdících párů, což je zcela jistě nejnižší stav za posledních 100 let.

Takto drastický pokles dříve silné populace nemá u potápky černokrké v Evropě obdoby. Kromě Rakouska a Slovenska nebyl v ostatních evropských zemích zaznamenán. Není tedy důsledkem rozsáhlejších změn rozšíření a jeho příčiny musíme hledat přímo u nás.

Osudová změna 80. let

V době, kdy početnost tohoto druhu dosahovala maxima, byly rybníky nejen ornitologickým rájem, ale i ostrovy biodiverzity v kulturní zemědělské krajině. K jejich hnojení sice docházelo, ale v mnohem menším měřítku a i množství chovaných ryb bylo relativně malé. Pravidlem byly rozsáhlé, členité a druhově bohaté litorální (pobřežní) porosty, koberce vzplývavé vegetace na hladině a čistá průhledná voda bez (v současnosti obvyklých) sinic. Lidé se v rybnících běžně a bez obav koupali.

I krajina v okolí rybníků byla jiná, často podobná panonským jezerům – rybník v otevřené krajině s minimem stromů či keřů, s členitými okraji, obklopený mozaikou vlhkých sekaných a pasených luk.

Jenže počátkem 80. let odstartovala intenzifikace hospodaření. Ta přinesla více hnojiv (včetně umělých), splachy ze scelených polí a zvyšování obsádek. Následuje odbahňování, které výrazně redukuje rozsáhlé litorální porosty. Zvýšený přísun živin podporuje rozvoj anaerobní bakterie Clostridium botulinum, která způsobuje tzv. botulismus. Právě začátkem 80. let bylo u nás zaznamenáno mnoho případů botulismu, kterému padly za oběť tisíce vodních ptáků.

To vše je provázeno razantním zvyšováním rybích obsádek spojeným s chovy domácích kachen na velkých rybnících. Změn doznala i krajina kolem rybníků – dříve sekané a pasené louky okolo nádrží přestaly být postupně využívány a začaly zarůstat náletovými dřevinami.

Vhodné rybníky zmizely

Typický rybník současnosti tak již není pestrobarevným mokřadem kypícím rozmanitými formami života, jako tomu bylo do 80. let 20. století, ale nevábnou nádrží s hnědozelenou vodou, naplněnou po okraj kapry.

Takové vodní nádrže potápce černokrké jednoznačně nevyhovují. Za potravu jí slouží především větší druhy vodních bezobratlých a jejich larvy (tzv. bentos), např. larvy jepic a vážek, vodní ploštice, dospělci i larvy potápníků, pakomárů, měkkýši a korýši. Ryby konzumuje pouze výjimečně, především v zimě. Potravu získává nejen při potápění, ale sbírá ji i přímo z vodní hladiny.

Protože se při lovu potravy (na rozdíl od kachen) řídí zrakem, potřebuje rybníky s čistou vodou, s porosty litorálních rostlin na mělké vodě a vysokou početností vodních bezobratlých. Aby došlo k zahnízdění potápek, musí být u vodní nádrže i kolonie racka chechtavého. Právě na okrajích kolonií tohoto druhu si potápka s oblibou staví svá hnízda. Hnízdění většího počtu párů mimo kolonie racků je výjimečné. Rybníky, které splňují všechny tyto podmínky, bychom ale ve většině oblastí ČR v současnosti hledali marně a rozhodně mezi ně nepatří rybníky plné kaprů.

Odsouzeni k smrti hladem

Potápka je potravou vázána pouze na vodní prostředí a ryby jsou pro ni velkým a neporazitelným konkurentem. Kapr jako dokonalý všežravec dokáže v rybníku zlikvidovat téměř veškeré bezobratlé a jejich larvy žijící na dně i ve vodním sloupci. Kapři ale výrazně redukují i zooplankton (perloočky), jejichž potravou jsou drobné řasy (fytoplankton). Řasy se namnoží a způsobí snížení průhlednosti (zákal) vody. A jak už víme, potápky se v zakalené obtížně orientují. Kromě toho činnost kaprů na rybničním dně také vede k výrazné redukci litorálních porostů.

O tom, že potápky nerovný souboj s rybami o potravu prohrávají, svědčí i několik smutných příkladů vyhynulých druhů potápek. Současný způsob našeho rybníkářství představuje pro potápku černokrkou dokonalou „ekologickou past“. Dospělí ptáci přilétají na hnízdní lokality začátkem dubna. To jsou chovné rybníky čerstvě napuštěné, často ještě s čistou vodou, bez kaprů a s velkým množstvím bezobratlých. Na první pohled ideální rybník, na kterém může potápka zahnízdit. V průběhu dubna ale rybáři nasadí do rybníka ve velkém kapří násadu. Voda se postupně prohřívá, přibývá bentosu, ale současně roste i „apetit“ malých kaprů.

V druhé polovině května a v červnu, právě když se potápkám líhnou mláďata, dosahuje kapří chuť k jídlu vrcholu. Mláďata potápek potřebují prostřený stůl, ale místo něho se ocitnou na vyžraném rybníce s minimem potravy. Jelikož potápky mají, jakožto výborní potápěči, nohy posazené hodně dozadu, nemohou se pohybovat po zemi. Jejich matka je tedy nemůže odvést na jinou lokalitu tak, jako to dělají kachny. Ekologická rybniční past tak sklapne naplno – mláďata jsou v ní dokonale uvězněna a odsouzena k smrti hladem.

Má potápka naději?

Pro potápku černokrkou je velmi důležitá přítomnost kolonie racků. Většina hnízd potápek se nachází právě na okrajích těchto kolonií, které potápky využívají jako „ochranný deštník“. Početnost racka chechtavého však v minulých letech rovněž výrazně poklesla. Příčiny tohoto poklesu nejsou zcela jasné, také však souvisí se změnami v zemědělské krajině a způsobem hospodaření. Z toho vyplývá nutnost ochrany přírody a krajiny jako celku. Náprava jedné části je sice prospěšná, ale bohužel nestačí.

Naděje prý umírá poslední. Pro několik druhů vyhynulých potápek však i naděje již umřela. Doufejme, že potápka černokrká u nás stále ještě má šanci. Pozitivní příklady známe z několika oblastí, kde došlo ke změně hospodaření na rybnících (např. z Vrbenských rybníků u Českých Budějovic, Lednických rybníků nebo z extenzivněji využívaných rybníků v Poodří). Snížení rybích obsádek je ale velice problematická záležitost.

TIP: Řecká vodní nádrž Kerkini: Jezero opeřených rybářů s podběrákem

Pro majitele rybníků logicky znamená snížení zisku a pro státní ochranu přírody nutnost kompenzací za tuto ztrátu. V případě potápky černokrké by se ovšem veškerá snaha měla zaměřit na důslednou komplexní ochranu posledních hnízdišť. Jen tak u nás bude mít tento krásný druh vodního ptáka naději na přežití.