Člověk, který nedohlédne na konec svého chřípí, bývá obvykle považován za sebestředného. Vědecky však zmíněná metafora pravdivá není: Svůj nos totiž vidíme neustále a jeho špička ve skutečnosti dokazuje, jak selektivně funguje náš zrak.
Oční sítnice konec nosu permanentně snímá a signál posílá do mozku. Hlavní důvod, proč tedy tuto část těla reálně „nevidíme“, představuje tzv. stereoskopická paralaxa: Každým okem zvlášť chřípí vnímáme (stačí zavřít jedno a druhé), mozek však při zpracování vizuálních informací vytváří jednotný vjem z obou očí, a kompletní obrázek nosu z celku jaksi „vypadne“. Tato oblast obličeje je pro nás zkrátka méně podstatná, a mozek proto výhled na chřípí blokuje ve prospěch vizuálně důležitějších podnětů.
