Zdánlivý pohyb slunečního kotouče na obloze planet je dán kombinací více faktorů. Nejvíc se však projevuje perioda rotace a perioda oběhu kolem Slunce. Jestliže planeta rotuje výrazně rychleji, než krouží kolem naší hvězdy, prochází sluneční disk oblohou podle každodenní zkušenosti: Vychází na východě a zapadá na západě. Je-li perioda rotace menší, pohybuje se Slunce zdánlivě opačně. Pokud jsou však tyto doby srovnatelné, nastává poněkud složitější situace.
Jedná se právě o případ Merkuru, který se během dvou oběhů kolem Slunce otočí okolo své osy třikrát. V období největšího přiblížení k centrální hvězdě – v periheliu – je úhlová rychlost rotace menší než úhlová rychlost pohybu kolem Slunce a tato situace trvá přibližně osm dní.
Na určitém místě povrchu planety bychom pak viděli sluneční disk vycházet velmi pomalu: Celý by se nad východním obzorem objevil až po dvaceti hodinách. Následně by stoupal nad horizont, ale jeho pohyb by se obracel. Tento zpětný pohyb by pak trval již zmíněných osm dní, načež by Slunce zapadlo na východě a po nějaké době by opět vyšlo. To vše bychom jako pozorovatelé na Merkuru spatřili v rámci jednoho tamního dne, který trvá přibližně tři pozemské měsíce.
