Přízrak mlžného lesa: Himálajský endemit satyr Blythův
Navzdory ochraně, kterou satyr Blythův (alespoň na papíře) všude požívá, je kriticky ohrožený především odlesňováním a pytláctvím. V přírodě přežívá populace odhadovaná na 2–10 tisíc kusů a její velikost se stále zmenšuje.
V mechu pokrývajícím kmeny a větve okolních stromů se třpytí kapky vody a kužely slunečních paprsků prorážejí pomalu řídnoucí mlhou. Samička endemického trogona Wardova (Harpactes wardi) konečně zareagovala na nahrávku, kterou se ji náš průvodce Khandu snažil už skoro hodinu přivábit. Ale snad proto, že nahrávka nebyla zrovna kvalitní (začínala kukáním kukačky a končila blíže neurčitelným skřípotem), usedla samička na větev asi 50 metrů daleko a ne a ne přiletět blíž.
Khandu pouští svoji nahrávku neúspěšně stále dokola, když tu je jeho pozornost náhle obrácena od samičky trogona úplně jiným směrem. Ze svahu vlevo od nás se ozvalo hlasité táhlé sténání (něco jako úha – úúha – úúúha ). Zvuk, který jsem si před odjezdem mezi jinými stáhl z databáze xeno-canto, ale ani ve snu jsem nedoufal, že ho tu doopravdy uslyším.
Přízrak mlžného lesa
Jsme v rezervaci Eaglenest ve východní Himálaji v indickém svazovém státě Arunačalpradéš, v mlžném lese ve výšce asi 2 500 m n. m. Zvuk, který právě posloucháme, je volání samce satyra Blythova (Tragopan blythii), krásného a extrémně vzácného druhu bažanta. Khandu mě nemusí dvakrát pobízet, abych nechal samičku trogona být a vyrazil okamžitě za satyrem. Opatrně našlapujeme hustým podrostem, čas od času se zastavíme a špicujeme uši, odkud se satyr ozve příště. Najednou ho zaslechneme hrabat v listí kousek od nás, skoro přestáváme i dýchat a veliký rudo-šedý kohout vyskočí na kámen v mechu jen pár metrů před námi. Mám ho krásně v hledáčku, ale autofocus v šeru lesa a hustém podrostu jen bezradně přeostřuje dopředu a dozadu.
TIP: Harpyje pralesní: Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky
Po pár sekundách satyr z kamene seskakuje a opět mizí ve vysokém kapradí. Vypadá to, že jsem právě propásl životní šanci a ve tváři se mi zračí odpovídající zklamání. Přál bych si, aby mi jako normálním ptáčkařům stačilo satyra vidět a nemusel ho rovnou i fotit. Průvodce Khandu se nicméně překonává, a po dalších asi 15 minutách se nám daří satyra znovu lokalizovat a tentokrát (po přechozím sundání telekonvertoru) i fotit. Na několik sekund dokonce zapózuje mezi mechem porostlými stromy kousek od pěšiny, na které stojíme, holt když se štěstí unaví…
