Případy oklamané vědy (5): Záhada potetovaných žab

Jestliže člověk získá za svého života jizvu nebo bude v důsledku zranění kulhat, je možné, že ony znaky předá svým potomkům? Darwinova teorie to popírá. Avšak podle evoluční teorie lamarckismu, jež byla rozšířena ještě počátkem minulého století, je to nejen možné, ale právě tímto způsobem měly vzniknout veškeré evoluční změny. Příznivcem zmíněné idey se stal počátkem minulého století také uznávaný rakouský biolog Paul Kammerer, který se rozhodl, že ji světu jednou provždy vědecky dokáže. A vybral si k tomu ropušky vejconosné.

Většina ropuch se páří ve vodě, a jsou proto vybaveny černými šupinatými polštářky neboli „pářícími mozoly“ na předních končetinách, díky kterým se mohou držet, zatímco dochází ke spojení. Naopak ropušky se páří na souši a zmíněná místa jim chybí. Kammerer chtěl prokázat, že pokud by ropušky byly nuceny pářit se ve vodě, nakonec by jejich potomci získali stejnou výbavu pro páření jako jiné žáby, čímž by se potvrdila myšlenka lamarckismu. 

Ropušky umístil do nádrží, kde se zvířata skutečně začala pářit ve vodě. U třetí generace žab se na nohách potomků navíc objevily pářící mozoly a změnil se i jejich celkový vzhled – byly větší. Kammerer tak dokázal, že vliv okolního prostředí může mít na genetiku živočichů výrazný vliv.

Genetika psaná inkoustem

Vědecká obec byla ohromena, ale i pohoršena – pokud jsou Kammererovy experimenty pravdivé, vědci by museli přehodnotit téměř vše, co dosud o dědičnosti věděli. Roku 1926 však americký zoolog Gladwyn Kingsley Noble otiskl v časopise Nature šokující článek – při testech Kammererových ropušek pod mikroskopem se ukázalo, že na končetinách se ve skutečnosti nenacházely pářící mozoly, nýbrž inkoustové tečky, které musely vzniknout podkožní aplikací.

Když byl roku 1926 podvod odhalen, Kammerer se do poslední chvíle bránil – prý o aplikacích inkoustu nic nevěděl a na svědomí je měl patrně jeho laboratorní asistent. Tíhu svého ponížení však nakonec neunesl a šest týdnů po provalení podvodu spáchal sebevraždu.

Prakticky ihned po jeho smrti se však objevily spekulace o tom, že šlo ve skutečnosti o vraždu a ještě k tomu politicky motivovanou. Kammererovy objevy, které odporovaly darwinismu, stejně jako jeho přednášky na Vídeňské univerzitě, prodchnuté socialistickými a pacifistickými idejemi, prý nebyly po chuti zastáncům rasové hygieny. Ti jeho postoje chápali jako ohrožení svého světonázoru. A tak prý na slavného biologa prostě nastražili past.

Podvodník, nebo génius?

Dlouhá desetiletí po své smrti Kammerer platil za vědeckého hochštaplera a podvodníka. Jenže v tomto případě možná vědecká obec pochybila – poslední léta mu totiž dávají tak trochu za pravdu: vlastnosti, které získá organismus za svého života, se skutečně mohou projevit na jeho potomcích a Kammerer možná stál u objevu fenoménu, jenž se dnes nazývá epigenetika.

Kammererův případ tak dokazuje, jak vlastně může být vědecké poznání relativní a do jaké míry mohou být vynálezy spjaty nejen se slávou jejich objevitelů, ale i s politickým a sociálním klimatem společnosti. Uvidíme za padesát let, na jakých vědeckých omylech je možná postaven dnešní svět.