Příliš daleko od domova: Rakousko-uherští dělostřelci během tažení v Palestině

Jedním ze spojenců Rakousko-Uherska v první světové válce se stalo Turecko. To sice zůstalo po vypuknutí konfliktu neutrální, ale mimo jiné kvůli roztržce s Velkou Británií (Londýn zabavil válečné lodě budované v britských loděnicích pro osmanskou říši) nakonec v listopadu 1914 vstoupilo do války na straně centrálních mocností.

Cesta na východ

Zapojení Konstantinopole do světové války otevřelo nová bojiště na Kavkaze, Blízkém a Středním východě. První boje současně poukázaly na nutnost modernizace sultánovy armády, čehož se ujali Němci – i s přispěním rakousko-uherských instruktorů a zbrojovek. Oba státy vyslaly do osmanské říše vojenské poradce spolu s podpůrnými i bojovými jednotkami.

Toto spojenectví zavedlo vojáky podunajské monarchie i do pouští Blízkého východu, kde se na území Palestiny, tehdy součásti Turecka, střetli s vojáky Britského impéria.

Výraznější vojenskou pomoc novému členovi aliance centrálních mocností bylo možné realizovat až od konce října 1915. Tehdy společná německo-rakousko-uhersko-bulharská vojska rozdrtila srbskou armádu a okupovala území malého království, což otevřelo pozemní spojení s Tureckem přes Balkánský poloostrov. Jako první vyplul po Dunaji z Vídně 22. října 1915 transport s instrukční skupinou složenou ze čtyř důstojníků a 80 mužů. V prosinci 1915 je pak následovaly dvě dělostřelecké baterie, které se na Štědrý večer zapojily do bojů a posílily tureckou obranu na poloostrově Gallipoli. Jednalo se o motorizovanou baterii 24cm moždířů č. 9 a baterii 15cm houfnic č. 36 (součást pluku pevnostního dělostřelectva č. 7).

Včelička pro všechny

Další rakousko-uherskou dělostřeleckou jednotkou vyslanou do osmanské říše se stal nově zformovaný oddíl horských houfnic von Marno (k. u k. Gebirgshaubitzdivision von Marno) pod vedením majora Adolfa Marno von Eichelfrosta.

Uskupení vzniklo spojením baterie č. 1 z pluku horského dělostřelectva č. 4 a baterie č. 2 z pluku horského dělostřelectva č. 6. Výzbroj tvořily škodovácké 10,4 cm horské houfnice vz. 10 a muži pro službu nafasovali tropické uniformy a helmy; navíc se museli nechat naočkovat proti známým tropickým nemocem.

Obě baterie rakousko-uherského dělostřelectva, které Vídeň vyslala na pomoc svému tureckému spojenci, postupně dorazily v polovině března 1916 do Konstantinopole a na konci měsíce pokračovaly dál na východ. Mířily do Beerševy v Negevské poušti, kde se pod velením německého plukovníka Friedricha Kresse von Kressenstein soustřeďovaly jednotky 1. Expeditionkorps určené k dobytí Suezského průplavu.

Vzhůru do Palestiny

V polovině července 1916 expediční sbor vyrazil a 28. toho měsíce vypálily obě baterie první salvy na postavení britských vojsk u Romani. Vojákům centrálních mocností se však příliš nedařilo a 4. srpna zahájili ústup, který se zastavil na nově zbudované linii u Bir el-Abdu asi 70 km východně od Suezského průplavu. Britové mezitím spustili protiofenzivu a expediční sbor po velkých ztrátách především v řadách pěchoty musel ustupovat dál.

Velení stáhlo koncem srpna 1916 rakousko-uherské dělostřelce na odpočinek, přičemž se oddíl přesunul do Ariše a později do Betléma. Tam císařští vojáci strávili také vánoční svátky, než 28. prosince 1916 zahájili přesun zpět na frontu. Nové postavení zaujali ve vádí Dželale asi 40 km severozápadně od Beerševy. Ani tam se však dlouho nezdrželi a počátkem března následujícího roku dostali rozkaz k ústupu do výhodnějších pozic u samotného města a později ke Gaze.

Cenný zářez

V polovině března 1917 došlo ke změně ve velení oddílu: major von Eichelfrost byl odvolán, aby převzal velení zeměbraneckého pluku horského dělostřelectva č. 3, a na jeho místo nastoupil kapitán Wladislaw von Truszkowski. V čele však nezůstal dlouho, protože padl už 27. března 1917 v průběhu první bitvy u Gazy. Během tohoto střetnutí skončilo v britském zajetí také několik rakousko-uherských dělostřelců.

Nicméně i díky palbě těchto mužů a jejich spolubojovníků nepřítel nedosáhl svého cíle a Gazu nedobyl. V průběhu druhé bitvy se následující měsíc dokonce dělostřelcům baterie 1/4 podařilo zasáhnout britský tank. Také tuto ofenzivu i za přispění rakousko-uherských kanonů obránci odrazili. V srpnu pak došlo k přejmenování jednotky na c. a k. oddíl horských houfnic v Turecku (k. u k. Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei).

Odchod domů

Třetí britský útok na Gazu začal 1. listopadu 1917 a tentokrát mu vojáci centrálních mocností neodolali. Rakousko-uherští dělostřelci museli ustupovat společně s osmanskou armádou a frontu se jim podařilo stabilizovat až začátkem prosince 1917. Další dva britské údery proti nově vybudovaným pozicím se podařilo na jaře 1918 odrazit, ale poslední útok z konce léta už byl nad síly obránců.

TIP: Protinožci v bojích Velké války: Svéhlaví válečníci z jednotek ANZAC

Ten společně s Brity vyvolaným arabským povstáním rozložil špatně zásobovanou osmanskou armádu a Turecko 30. října 1918 požádalo o příměří. Rakousko-uherské jednotky postupně opouštěly zemi a poslední transport, který odvážel 200 důstojníků, 1 050 vojáků a 200 civilistů, přistál v Terstu 20. ledna 1919.