Příběh se šťastným koncem: Tchoř černonohý, šelma v černých ponožkách

Vše začalo osidlováním americké prérie. Jak se osady posunovaly víc a víc na západ, začali si lidé uvědomovat, že prérie poskytuje snadno dostupnou úrodnou půdu. Plodinám se tu dařilo a velké množství trávy zasytilo všechen dobytek. Později pak byly rozsáhlé plochy přeměněny na zemědělskou půdu, čímž ubylo místa pro původní flóru a živočichy, kteří na ní byli závislí.

Při všech těchto změnách považovali farmáři za jednoho z hlavních nepřátel psouny, kteří se živili trávou a ubírali tak dobytku potravu. Na počátku 20. století proto farmáři tato zvířata hromadně trávili a na prérii brzy zůstaly jen malé, izolované populace. Přeměna přirozeného prostředí doprovázená obrovským úbytkem psounů měla drtivý dopad na jiného obyvatele prérií – na tchoře černonohého (Mustela nigripes). Protože psouni tvoří hlavní složku jídelníčku této lasicovité šelmy, ocitl se tchoř na samém pokraj vyhynutí.

Zdecimovaní zachránci rodu

Zatímco v minulosti se tchořům skvěle dařilo na rozsáhlém území Velkých planin, pastvin a kotlin Severní Ameriky, a to od jižní Kanady až po severní Mexiko, na konci sedmdesátých let po nich již nebylo ani vidu, ani slechu a vědci je v přírodě považovali za vyhynulé. Zvrat nastal až v roce 1981, kdy byla na severozápadě státu Wyoming objevena malá populace zdecimovaná psinkou a morem. Přesto mohli tito tchoři posloužit jako základ záchranného programu iniciovaného vládními institucemi. V letech 1985 až 1987 bylo vybráno a odchyceno osmnáct zástupců určených pro chov v zajetí. Postupně se podařilo odchovat na šest tisíc mláďat a od roku 1991 začali být tchoři reintrodukováni ve vybraných oblastech v Mexiku a státech Montana, Jižní Dakota, Wyoming, Colorado, Utah, Arizona, Kansas a Nové Mexiko.

Stále v ohrožení

Ačkoli v dnešní době zůstalo člověkem nedotčené jediné procento původní prérie, její velká část je stále vhodná pro život psounů i tchořů. Hrozbu však představují infekční nemoci jako již zmíněný mor a psinka, ale i chřipka, tularémie a nejrůznější střevní paraziti. Zvlášť nebezpečný je mor, který je nakažlivý jak pro tchoře, tak pro jejich potravu – psouny. Pro přežití jediného tchoře je potřeba 40 až 60 hektarů kolonie psounů. Právě mezi nimi se však velkou rychlostí šíří mor přenášený infikovanými blechami a úmrtnost nakažených jedinců je stoprocentní. Situace ovšem není beznadějná. Armáda Spojených států vyvinula vakcínu, která se ukázala být účiná alespoň u tchořů. Jedna injekce a následné přeočkování po třech týdnech zajistí zvířatům doživotní ochranu před morem. Všichni tchoři odchovaní v zajetí jsou před svým vypuštěním do přírody touto vakcínou ošetřeni a ochránci přírody se snaží odchytávat a očkovat i v přírodě narozené jedince. Proti morovým epidemiím pomáhá také prášení nor psounů pesticidy. Všechny tyto aktivity výrazně zvyšují šanci tchořů černonohých na přežití, jsou však finančně i časově velmi náročné a vědci je nepovažují za dlouhodobé řešení. Pracují proto na nové orální vakcíně pro psouny, která by vzniku nemoci zabránila úplně.

TIP:  Kojot prériový: Mistr v přežití a šibal indiánských mýtů

Všechny dnešní populace tchoře černonohého jsou reintrodukované a jen tři z nich mají ve svém středu dospělého jedince narozeného v divočině. Populace jsou kontrolovány a sčítány dvakrát do roka, takže existuje velmi přesná představa o počtu tchořů. Ve volné přírodě jich dnes žije již více než tisíc a předpokládá se, že v budoucnu budou přibývat další. A možná se jednou podaří dosáhnout takového počtu, že bude černonohá prérijní šelma vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů.