Přes rychlé stroje k bulvárům: Dějiny žurnalistiky (2.)
Proti liberalistickému pojetí tiskové svobody působila samotná ekonomie vydavatelského odvětví, v níž stále větší váhu získávaly výnosy z inzerce a reklamy
Jako dodatečný zdroj příjmu a určitá záruka příznivého hospodářského výsledku nebyla inzerce nikterak novým jevem. Vždycky však šlo o druhotný zdroj příjmu, zatímco rozhodujícím faktorem zůstávala výše prodaného nákladu.
TIP: Jak se formoval mediální svět? Čtěte!
Reklamní tahy
Ještě počátkem 19. století byla většina reklamních oznámení věnována patentům, lékům, knihám, prodeji nemovitostí, oznámením o ztrátách a nálezech apod. Ve třicátých letech 19. století k nim však přistoupila oznámení o akciových společnostech a emisích akcií a postupně i reklama obchodu a průmyslu. Váha inzerce a reklamy vzrostla natolik, že příjmy z této oblasti dovolily formulovat novou odbytovou strategii, založenou na nižší ceně novin, než činily skutečné náklady na jejich výrobu.
The Sun: první bulvár
Na druhém konci světa, v New Yorku, se rozhodl tiskař Benjamin Day realizovat projekt denního listu s mimořádně nízkou cenou jednoho centu. V době, kdy zahajoval svůj experiment, vycházely v New Yorku čtyři deníky, prodávané za šestinásobek této ceny a určené pro čtenáře z vyšších vrstev. Day rezignoval na obvyklý prodej pomocí předplatného a vsadil na prodej prostřednictvím kolportérů, kteří dostávali provizi z prodaného nákladu. Obsah listu měl nabídnout jednoduché zábavné čtení, s důrazem na místní události a zajímavosti přebírané z dalších listů. Kombinace senzací, zpráv o zločinech a košilatých novinek měla nečekaný ohlas a během šesti měsíců dosáhl The Sun nákladu 8 000 výtisků denně, téměř dvojnásobku největšího konkurenčního listu.
Jen žádné skandály!
Určitým protipólem rozvoje prvních masových listů byla postupná krystalizace velkých seriózních listů v Anglii. Tiskové poměry v Anglii na přelomu 18. a 19. století nebyly příliš utěšené. Noviny si sice vybojovaly právo referovat o jednání parlamentu, dosáhly i uvolnění řady institucionálních omezení a mohly se opřít o stále rostoucí váhu veřejného mínění, ale tisk, který si uvědomil možnosti svého působení, neváhal využít získané volnosti ve svůj prospěch. Běžnou praxí bylo zveřejňování osobních pomluv a útoků na politické i soukromé protivníky, které v mnoha případech hraničilo s přímým vydíráním. Za zveřejnění skandalizujících článků se platila stejná taxa jako za reklamní sdělení a nevyřčenou podmínkou této praxe bylo, že výše zaplacené sumy určovala vyznění článku.
