Přemyslovna ve víru politiky: Ambice královny Elišky zůstaly nenaplněny

Ruka neznámého vraha přeťala 4. srpna 1306 více než čtyři sta let trvající vládu Přemyslovců v českých zemích. Po smrti krále Václava III. (1305–1306) se objevili hned dva vážní zájemci o trůn. I díky významným intervencím jeho otce, zvolila šlechta králem nejprve Rudolfa Habsburského, který navíc záhy přijal za choť vdovu po Václavu II., Elišku Rejčku. Nedlouhé panování ještě zkomplikovala vzpoura domácí aristokracie, která vypukla již několik měsíců po Habsburkově nástupu k moci. Celou situaci nakonec roku 1307 vyřešila jeho dodnes ne zcela objasněná smrt.

V polovině léta téhož roku se svatováclavské koruny ujal manžel Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský. Ten musel od počátku čelit Habsburkům i odpůrcům z řad domácí šlechty, kterých v průběhu několika let výrazně přibývalo. Nespokojenost s králem nakonec vyústila ve spiknutí a dosazení zcela nového panovníka z rodu Lucemburků. Klíčovou roli v něm měla sehrát další přemyslovská princezna – Eliška. 

Místo kláštera politika

Budoucí česká královna přišla na svět jako páté dítě jedenadvacetiletého krále Václava II. (1283–1305) a jeho ženy Guty Habsburské 20. ledna 1292. Matka zemřela jen pět let po Eliščině narození a dosud mladý král, který spatřil šanci rozšířit svou moc o Polsko, si roku 1300 přivedl novou manželku. Macechou malé princezně se měla stát teprve dvanáctiletá Richenza, později známá jako Eliška Rejčka, dcera polského panovníka Přemysla II. Velkopolského. Obě pozdější rivalky – nevlastní matku i dceru tak od sebe dělily pouze čtyři roky. K rodinné pohodě příliš nepomohl ani požár pražského Hradu roku 1303, který panovnický dvůr vyhnal do domu klenotníka Klimenta poblíž dominikánského kláštera nedaleko Juditina mostu. 

Spekuluje se, že se Eliška původně připravovala na duchovní dráhu. Napovídala by tomu její hluboká zbožnost, vliv výchovy ze strany její tety Kunhuty, abatyše kláštera sv. Jiří i to, že zůstala do poměrně vysokého věku neprovdána. Dějiny jí však připravily jiný osud.

Po předčasné smrti mladičkého krále Václava III. se rozehrála komplikovaná hra o český trůn. Zatímco macecha Eliška Rejčka v prvním momentě vsadila na Habsburského kandidáta, jiná z dcer Václava II. Anna, podporovala svého manžela Jindřicha Korutanského.

Eliška Přemyslovna zprvu podporovala korutanskou stranu, kolem roku 1309 se však její postoj zásadně změnil. „…urozená panna, z rodu královského zrozená, mladá věkem ale dospělá mravy a duchem stará, Eliška, dcera pana Václava, […] začala okem tichého pozorování jasněji chápat, […] že je totiž zcela nemožné, aby mohl nějak v tak silném království zůstat dlouhou dobu onen slabý král, pro něhož panovat znamenalo nedbat,“ informuje nás Zbraslavská kronika. Ve skutečnosti však hlavní roli hrál zřejmě vliv české šlechty a duchovenstva, které se rozhodlo využít princeznu pro státní převrat. 

Lucemburkové na trůně

Spiklenci si dobře uvědomovali, že pro svůj plán budou potřebovat silného spojence. Obrátili se proto na římského krále Jindřicha Lucemburského (1308–1313) s nabídkou české koruny. Ten nabídl českým zástupcům svého čtrnáctiletého syna Jana, který měl nárok na trůn zpečetit sňatkem s poslední svobodnou přemyslovskou princeznou, Eliškou. Ta mezitím musela čelit pokusům Jindřicha Korutanského provdat ji za jistého málo významného míšeňského šlechtice. Nakonec musela uprchnout z Prahy v přestrojení a ukrýt se v Nymburku nad Labem.

V roce 1310 se pak se pak se skvostným doprovodem vydala do Říše vstříc svému novému ženichu. Sňatek Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny se konal 1. září v johanitském klášteře v Heimbachu nedaleko Špýru. Krátce po jeho uzavření vyrazil pár v čele početného vojska do Prahy, ujmout se vlády nad zemí. 

Jindřich Korutanský původně plánoval bránit Prahu, v prosinci 1310 však Eliščini podporovatelé ve městě otevřeli brány a nový král slavnostně vjel do metropole. Korutanec s manželkou se ještě nějaký čas drželi v troskách pražského hradu, později jim ale bylo umožněno uprchnout ze země. Eliška svou sestru Annu již nikdy nespatřila. 

V únoru následujícího roku se konala slavnostní korunovace a vláda Lucemburků mohla oficiálně začít. Pro Elišku šlo zprvu o šťastné období, neboť mladý vladař dosud sbíral zkušenosti a ona si tak u dvora udržela značný vliv. Radostný čas ještě podtrhlo narození dcery Markéty v roce 1313.

Konec idyly

Už necelé dva měsíce po narození prvního potomka přišla do Prahy zlá zpráva. Janův otec Jindřich VII. zahynul v Itálii při cestě za císařským titulem. Mladého krále nyní čekal vstup do evropské politiky, kde se měl podílet na volbě nového římského panovníka. Odjel tedy ze země a od té doby už zde mnoho času nestrávil. Na politickém kolbišti obstál, protože za podporu jednoho z kandidátů, Ludvíka Bavora (1314–1347), proti Habsburkům si vymohl značná privilegia. Vládu v zemi však zanedbával a skutečnou moc tak uchvátily intrikující frakce domácích aristokratů, takzvané šlechtické kotérie. 

V čele první z nich stál bohatý a vlivný Jindřich z Lipé, jehož milenkou se stala již dvojnásobná vdova Eliška Rejčka. O vlivu a moci šlechtice svědčí už to, že si mohl dovolit otevřený poměr s někdejší manželkou dvou českých králů. Sama Rejčka pak držela po manželích bohaté dědictví včetně několika věnných měst v čele s Hradcem Králové. Druhou kotérii, k níž se hlásila i královna Eliška, vedl její věrný podporovatel Vilém Zajíc z Valdeka. Tomu se s královninou pomocí podařilo vymoci na králi svolení k zatčení Jindřicha z Lipé, kterého před Janem křivě obvinili ze zrádných úmyslů. Tato intrika však vedla k vzedmutí odporu mocného rodu z Lipé a jeho příznivců a země se ocitla na pokraji občanské války. 

Králův hněv

Obtížnou situaci se podařilo zažehnat až díky pomoci Janových zahraničních spojenců v čele s jeho strýcem trevírským arcibiskupem Balduinem Lucemburským a mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Ti přitáhli do Čech na čele vojska a obnovili královu autoritu. Druhého jmenovaného pak Jan jmenoval správcem země pro dobu své nepřítomnosti. 

Triumf nad odpůrci dodal královně Elišce sebevědomí a ta se začala vměšovat do vlády ještě aktivněji než dříve. Zcela otevřeně přitom podporovala stranu Viléma Zajíce z Valdeka, kterému dokonce svěřila výchovu nově narozeného následníka trůnu Václava (pozdějšího krále Karla IV.). Nespokojenost na straně Jindřicha z Lipé stále narůstala a když v roce 1317 opustil správce Petr z Aspeltu znechuceně zemi, vypověděl šlechtic královně poslušnost. Tentokrát se však poučil z předchozí zkušenosti a získal na svou stranu podporu Habsburků. Králi se tentokrát nepodařilo situaci zvládnout jako v předchozím případě a byl donucen k vyjednávání. Smlouvou z Domažlic musel české šlechtě přislíbit rozsáhlé ústupky a z nešťastné situace, celkem právem, obvinil manželku. Vztah mezi Janem a Eliškou se nyní pohyboval na ostří nože. 

Krize graduje

Brzy však mělo být ještě hůř. Nejprve v dubnu 1320 zemřel druhý syn Přemysl Otakar. Poté král uvěřil pomluvám šířeným stoupenci Jindřicha z Lipé, že se Eliška chystá Jana sesadit a pomocí svých podporovatelů dosadit na trůn svého syna Václava. Rozlícený panovník překvapil svou manželku na hradu Lokti, kde zrovna s dětmi pobývala, obsadil jej vojáky a královně vyčetl všechny skutečné i domnělé chyby, jichž se měla dopustit. František Palacký popsal dramatickou scénu slovy: „Král, prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branných do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila. Do hradu vstoupiv, kázal hned, aby posádka tamější opustila místa svá na věžích a zdích, postoupila jich lidem nově od něj přivedeným, a když oni, zaraženi rozkazem tak nenadálým, octli se v rozpacích, kázal hned stříleti do nich jako do nepřátel.“

Temperamentní Eliška zareagovala podrážděně a dramatická manželská hádka skončila jejím uraženým odjezdem do Mělníka. Jan za ní následně poslal její dcery, syna Václava však raději dal odvézt na výchovu příbuzným ve Francii. 

Eliška se však ještě nevzdala a spolu s Vilémem Zajícem z Valdeka a na podnět nespokojeného pražského patriciátu obsadila Prahu. Jan však nechal proti vzbouřené manželce sehnal zemskou hotovost a po obsazení Hradu a Menšího města pražského (dnešní Malá Strana) neměli královna s Vilémem šanci na úspěch. 

Život v ústraní

Konflikt manželského páru a Eliščina porážka vedl ke královnině ústupu do pozadí. Její politické ambice definitivně zkrachovaly a zemi ovládla klika okolo Jindřicha z Lipé a Elišky Rejčky. Ke krátkému sblížení obou manželů ještě nakrátko došlo v letech 1321–1322, kdy se Jan zotavoval po zranění z rytířského turnaje. Z tohoto krátkého období vzešel další syn Jan Jindřich a dvojčata Anna a Eliška.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Po dalších neshodách a sporech musela královna dokonce načas uprchnout do Bavorska k dceři Markétě. Do Čech se vrátila až v roce 1325. Šlo však již jen o stín někdejší sebevědomé panovnice. Strana jejích příznivců se rozpadla, manžel o ni nejevil zájem a Elišce tak nezbylo než věnovat čas a energii především duchovním záležitostem. Významně se zasloužila o dostavbu Zbraslavského kláštera, věnovala se sbírkám ostatků svatých a usilovala o svatořečení své příbuzné Anežky České. 

Pozapomenutá královna zemřela 28. září 1330 v ústraní, v domě biskupa Jana Volka. Její ostatky byly pohřbeny v nekropoli ve Zbraslavském klášteře vedle jejího otce Václava II., bratra Václava III. a budoucího vnuka Václava IV.