Africká plazí apokalypsa: Po stopách želv s blankytně modrýma očima

Želvy Mauremys leprosa saharica se už delší dobu řadí mezi má oblíbená zvířata a před setkáním s těmito saharskými klenoty v jejich přirozeném prostředí mě příjemně mrazí v zádech. Vytahuji fotoaparát a plný očekávání jdu s kolegou herpetologem dolů k vodě. Dokonce ani nečekáme na další členy expedice.

První bližší pohled na řeku nám ale přináší mrazení zcela jiného druhu. V řece plave několik mrtvých ryb, což rozhodně není dobré znamení. Po želvách nikde ani vidu, a tak pokračujeme proti proudu. Někde tady musí být! Cesta je prašná a my se s každým krokem stále více barvíme do hnědo-oranžova. Po chvíli se cesta stáčí od řeky, a proto na vhodném místě procházíme přes skromná políčka domorodců a postupujeme zpět k říčnímu břehu. Setkání se saharskými vodními želvami se nakonec koná, ale podle úplně jiného scénáře, než jaký jsme si dlouho dopředu představovali…

Vyhnáni z řeky

Většina marockých řek má pouze sezónní charakter. Během většiny roku jsou zde vysušená koryta, která se při jarním tání naplní spoustou burácející vody. Řeka Massa patří k velkým marockým tokům a známá je především díky deltě mizející v písku několik desítek metrů od Atlantiku. Tato místa vyhledávají především ornitologové, kteří míří do Národního parku Souss-Massa. Je možné tady potkat zajímavou avifaunu zastoupenou například plameňákem růžovým, ibisem hnědým, kormorány, kachnami a různými druhy malých brodivých ptáků.

TIP: Jedovatí chřestýši aneb Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

My ovšem nejsme zaměřeni na ptactvo a naše k zemi se upírající zraky pátrají po pradávných plazech v pevném brnění. První želvu nacházíme v zavlažovacím kanále mezi políčky, několik desítek metrů daleko od řeky. Je to poměrně malá samice, jejíž krunýře nemá o moc víc než deset centimetrů. Karapax (horní část krunýře) je olivově hnědý a v zabahněné vodě poskytuje skvělé maskování. Samičku jsme objevili jen díky tomu, že byla v příliš mělké vodě koryta a upozornila na sebe pohybem.

Krátce po ní nacházíme za podobných okolností ještě malého samce. Oba jedince pečlivě dokumentujeme a vypouštíme zpět do vody. Tady bych je ale rozhodně neočekával. Kanál je vyhlouben v posekaném rákosovém porostu a vede z řeky k políčkům. Je jen pár desítek centimetrů široký, voda v něm je zakalená bahnem a celkem teplá. Setkání s dalšími želvami je však ještě překvapivější.

Místo želv jen krunýře

Procházíme, či spíše prolézáme uschlými příbřežními rákosinami, ztrácíme se mezi obrovskými stébly, sahajícími nám vysoko nad hlavu a zapadáme do bahna. Kolega Honza se mi občas ztrácí v husté vegetaci a prozrazuje ho jen šustění uschlých listů a občasné zaklení. Celou cestu nás provází párek bramborníčka černohlavého (Saxicola rubicola). Sameček tohoto malého opeřence, velikosti štíhlého vrabce, má černou kapuci i křídla a „rozprsklou“ krvavě červenou skvrnu na prsou, jinak je celý bílý.

Najednou mi padne pohled na další krunýř. Bohužel je to opravdu jen krunýř – v tomto ochranném brnění žádná želva nevězí, jen její ohlodané zbytky. Příroda už je taková a tohle se stává, říkám si. Jenže jak pokračujeme dál, narážíme na další a další krunýře. Některé evidentně pochází z čerstvě uhynulých želv, na jiných je znát, že tu jsou už několik týdnů. Ploché kosti krunýře se začínají bělat pod odlupujícími se pláty tmavé rohoviny. Spousta „mrtvých krunýřů“ modrookých želv v rákosí podél řeky Massa. Pro chovatele a milovníka těchto plazů je to hodně smutný pohled. Místo fotografování modrooček v přirozeném prostředí máme k dispozici jen desítky mrtvol.

Na svobodu, nebo na smrt?

Po několika minutách konečně přicházíme (či spíše dolézáme) k hlavnímu toku řeky Maasa. V jedné z lagun, jež řeka tvoří a která se zničehonic objevuje ve změti rákosí, se nám konečně daří jednu živou želvu na této lokalitě vidět a částečně i nafotografovat. Je velice plachá a trvá hodnou chvíli, než vypluje nad hladinu a máme šanci ji fotit. Při sebemenším pohybu ale opět mizí v kalné vodě. Na předmětech spadlých do řeky je silný nános hnědých řas, pravděpodobně jde o nějaké sinice. Všude ve vodě a především okolo ponořených předmětů je změť malých sladkovodních krevetek. Zběsile okusují mrtvé ryby, občas proplavou v hejnu okolo a pak znovu usednou k hodování. Z dalšího pozorování bohužel není nic, příliš dlouho jsme se brodili rákosím a už nemáme čas.

Překračujeme v nejužším místě tok řeky a po prašných cestách mezi políčky míříme zpět. Přemýšlíme nad možnou příčinou apokalypsy, kterou jsme právě viděli. Je paradoxem, že tyto želvy obývající pouštní řeky severní Afriky jsou velmi citlivé na přehřátí vody, v níž rychle hynou. Byl snad právě to důvod hromadného úhynu? Nebo voda zamořená od jedovatých produktů sinic? Možná obojí a možná šlo o úplně jiný důvod …

Přicházíme k autobusu, kde dokumentujeme další pár živých želv, které se povedlo ulovit ostatním kolegům. Na první pohled jsou ve špatném zdravotním stavu, podvyživené se v krunýři vyloženě ztrácejí. S těžkým srdcem je pak neseme k řece a vypouštíme zpět do zkaleného toku. Mají nějakou šanci? Nečeká je stejný osud jako zhruba třicítku mrtvol, které jsme zde našli?

Něco o modroočkách

Želva Mauremys leprosa saharica je africkým poddruhem želvy maurské (Mauremys leprosa). Její exempláře jsou vesměs nenápadně zbarveny. Horní část krunýře (karapax) je hnědá až olivově zelená, u mladších jedinců se světlou mapou. Spodní část krunýře (plastron) je světlá až nažloutlá s černými skvrnami směrem ke středu. Kůže želv je zbarvená podobně jako krunýř, tedy hnědo-zeleně, jen na nohou a krku mají žlutavé proužky. Nejnápadnější, a to především u exemplářů žijících v řece Massa, je modré zbarvení oka.

Tyto vodní želvy obývají jak poměrně čisté, tak i velice znečistěné toky, rybníky, nádrže, zavlažovací kanály, odpadní stoky apod. Většinu času tráví ve vodě, kde hledají potravu. Na vhodných místech břehů či na objektech vystupujících z vody se rády vyhřívají. Jakmile vycítí nebezpečí, velice rychle mizí v relativním bezpečí pod hladinou. Tam se na dně ukrývají v bahně nebo mezi kameny a spadlými větvemi. Ke „zmizení“ jim pomáhá typické zabarvení krunýře.

Potravně nejsou tyto želvy nijak specializované, živí se jak rostlinnou, tak živočišnou potravou. Tu tvoří nejrůznější vodní i příbřežní rostliny, larvy vodního hmyzu, obojživelníci a jejich vývojová stádia. Nepohrdnou však ani mršinami zvířat.