Předchůdci Hanzelky a Zikmunda: Dobrodružná cesta Uruguayí manželů Elstnerových

Během dvacátých a zejména třicátých let 20. století objevovali českoslovenští cestovatelé nové dopravní prostředky, které jim umožňovaly dosahovat vzdálených cílů rychleji a za jiných podmínek než stávající železnice či parníky. Nemalou exkluzivitu si zachovávaly vzducholodě a letadla, byť se je dobrodruhové jako Richard Halliburton snažili se střídavými úspěchy proměnit v možná stále ještě poněkud excentrickou, přece však běžnější praxi.

O něco dříve, zato podstatně rychleji a masověji probíhal proces modernizace cestování u motorových silničních vozidel, jichž využili při svém putování Uruguayí jak František Alexander Elstner, tak cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. 

Milovníci výbušných motorů

Tradicionalisté v prvních desetiletích 20. století sice stále pročítali jízdní řády vlaků a lodí, avšak bývalé symboly výlučnosti a luxusu, jako byla v Americe pacifická dráha či v Evropě Orient Expres, ztrácely přinejmenším pro část veřejnosti přitažlivost. Na jejich úkor získávaly na atraktivitě prostředky poháněné výbušnými motory.

Rostoucí množství zájemců sledovalo pokroky ve stavbě motocyklů a automobilů, stejně jako výsledky jejich závodů v lokálních podmínkách i napříč kontinenty. Mohli tak činit přímo na závodištích nebo na stránkách motoristických časopisů, kam psali profesionálové i nadšení amatéři. V Československu tak posílal své texty do Motor Revue již zmíněný František Alexander Elstner, který se s firemním vozem Škoda Popular dostal v druhé polovině třicátých let do Ameriky.

Při první cestě zamířil s manželkou Evou v roli spolujezdkyně z newyorského přístavu do Washingtonu a pak přes Dallas do Lareda na mexické hranici. Zatímco ve Spojených státech využívali především dálniční sítě, čemuž odpovídaly i dosažené denní průměry kilometrů, v Mexiku je čekaly horské silnice, které jim připomněly jejich dřívější balkánskou zkušenost. 

Do jaké míry poznamenalo putování Mexikem úvahy šéfů propagační divize značky Škoda a samotného Elstnera o cíli další expedice, není zcela jasné. V létě 1938 se jím nicméně stala latinskoamerická země, která udržovala za první republiky ze všech států tohoto regionu s Československem nejužší ekonomické styky – Argentina. 

Argentinská Škodovka

Československý průmysl zpracovával argentinské kůže a bavlnu, mezi dalšími zemědělskými produkty nechyběla vlna, maso, lůj či tříslo a kukuřice. Naopak do Argentiny některé československé podniky vyvážely železniční materiál, zemědělské stroje, sklo, z plodin chmel a slad. Téměř zcela ovšem chyběly jinak z Československa hojně exportované zbraně, neboť Škodovka jako součást francouzského konsorcia Schneider Cruzot nesměla svými zbrojařskými výrobky v Argentině francouzskému podniku konkurovat. Civilních produktů sem ale vyvážela tolik, že v roce 1936 zřídila přímo v Argentině dceřinou odbočku Škoda Platense. 

Pro podnik pracovalo i několik emigrantů z Československa. Právě v Argentině totiž vznikla už ve dvacátých letech největší československá kolonie v Latinské Americe. Z této komunity Elstnerovy na jejich cestě Argentinou doprovázel František Lhota. Během necelých šesti týdnů s nimi projel trasu, která zahrnovala nejdůležitější města země: Córdobu, Concepción, Rosario i Saltu. Většinou vedla prašnými cestami pampou a předhůřím And, menším dílem po kvalitních silnicích v okolí metropole. I tehdy postupoval Elstner stejně jako při všech svých předchozích výpravách – cílem bylo ujet v co nejkratším čase co nejvíce kilometrů bez ohledu na kvalitu vozovky, náročnost terénu či krásy přírody. 

Rodinná pohoda Uruguaye

Po návratu do Buenos Aires se manželé přepravili lodí Mihanovičovy společnosti přes Rio de la Plata, aby se vylodili se svým vozem v Colonii na uruguayském břehu. Nebyli prvními Čechy v nejmenším státě jihoamerického kontinentu. Několik misionářů z české provincie Tovaryšstva Ježíšova sem přišlo už v koloniální době a na konci 19. století se zde usadili jednotlivci hledající nový domov. Ve stejné době pracovali v pivovarech v Montevideu čeští dělníci, kteří vařili lahodný mok z českého chmele a sladu. Českoslovenští vývozci vyváželi do Uruguaye mezi světovými válkami také laboratorní sklo a textil, importéři se pak zajímali o uruguayskou vlnu a další zemědělské produkty. 

František Elstner a jeho žena Eva. (foto: Archiv Škoda Auto)

Elstnerovy tentokrát nečekal na uruguayském břehu řeky žádný krajan ani obchodník. Přijel pro ně jeden z nejznámějších automobilových závodníků Latinské Ameriky Victor Borat Fabini, s nímž plánoval Elstner společný podnik hned po příjezdu do Jižní Ameriky. Cestovatel o tom později napsal: „Telegrafoval do Buenos Aires, že se mnou pojede v rekordním čase trať Montevideo–Rio de Janeiro. Kdyby přišly lepší zprávy z Evropy, pojedeme. My dva a mechanik Villaveiran. Seňora by dojela do Ria lodí.“

Už první dojmy z Uruguaye manžele Elstnerovy nadchly a další jen první zkušenost potvrzovaly. Elstner je shrnul v knize Tango argentino, kde mimo jiné uvedl: „Sotvaže vystoupíte na plochý břeh v Colonii, cítíte měkčí vzduch, rodinnou pohodu, jako byste přijeli k dobrým přátelům. Nosiči kladou opatrně vaše zavazadla na břeh a starají se otcovsky o vůz, který sjíždí z parníčku na nábřeží. Než se otočíte, už jste za celnicí, kde neotevírali kufry, nezabavovali filmové kamery, neříkali ‚maňana‘ a přáli vám jen šťastnou cestu a příjemný pobyt.“ 

V doprovodu závodnického esa

Borat se svým mechanikem doprovodil hosty do Montevidea, pro které měli manželé opět jen slova obdivu, stejně jako pro celou zemi. Elstner oceňoval přírodu i Uruguayce: „Je to pravděpodobně jedna z nejšťastnějších zemí světa, vroubená nádhernými atlantickými plážemi, (…). Lidé se tu starají především o dobytek, pole a obchod a potom teprve o politiku.“ 

Paní Eva v sedle. (foto: Archiv Škoda Auto)

Když se Borat se svými hosty rozloučil, zamířili manželé do hotelu Palacio Salvo v centru metropole, které Elstner popsal: „Třebaže se mnozí domnívají, že je Montevideo jediným stadionem, kde se prohání slavná jedenáctka z minulého mistrovství světa, je tu také velký přístav, mnoho domů, klidný přepych, dobrý obchod a znatelný smysl pro klid a pohodlí.“

Mistrovstvím světa rozuměl šampionát z roku 1930, kdy Uruguay porazila ve finále na montevidejském stadionu k velkému nadšení publika Argentinu. Idyla pokračovala i na uruguayské premiéře Disneyho animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Zde čekalo české cestovatele překvapení, neboť jim Borat sdělil: „Tři řady za námi sedí pan prezident republiky s rodinou! Uvidíte ho o přestávce na chodbě!“ Onou hlavou státu byl Alfredo Baldomir. Po městě se pohyboval bez jakékoli osobní ochranky, čímž se lišil od většiny představitelů vládnoucích režimů v Latinské Americe nejen své doby.

TIP: Dámská jízda: Legendární výprava šestice českých žen do Afriky

Před kinem však přišlo připomenutí napjaté mezinárodní situace. Kameloti večerníků tu oznamovali příjezd britských křižníků Ajax a Exeter a následující den psaly všechny noviny o rostoucí hrozbě války. Místo cesty do Rio de Janeira zrušil Elstner celý plánovaný program a navzdory radám přátel koupil lístky na první loď do Evropy. V pondělí 4. září tak skončil pobyt manželů Elstnerových v Uruguayi, kam se poté už nikdy nevrátili.