Pražská Coco Chanel: Kde šily největší prvorepublikové hvězdy?

Co se oblékání týče, pro elegantní muže byla většinou vzorem Anglie, pro dámy Francie. Rovné střihy let dvacátých, které vyžadovaly chlapeckou postavu a zcela záměrně potlačovaly ženský vzhled, vzaly brzy za své. V dalším desetiletí se objevily šaty kopírující postavu – pas musel být útlý, prsa výrazná a boky oblé. Oproti letům po první světové válce se také trochu prodloužily vlasy. Šaty se nechávaly šít a švadleny obvykle docházely do rodin. Teprve později se objevila konfekce, kterou v Praze prodávala především paní Šoršová v obchodě v ulici Na Poříčí.

Základem prvorepublikového dámského šatníku byly jednoduché tmavé šaty pod kolena. Důležitou roli pak hrály doplňky. K základním patřil klobouček a rukavičky a samozřejmě hedvábné punčochy se švem, který musel být zásadně rovný. Pod šaty se vždy nosila kombiné, která stejně jako kalhotky a živůtky prodávaly speciální obchody. Jeden takový byl třeba v Mostecké ulici. Pro ozvláštnění jednoduchých střihů se nosila bolerka, límečky, manžety, fiží a krajky. Ty bývaly drahé, někdy dokonce obšívané zlatem či stříbrem a nosily se do společnosti přes ramena. Dbalo se na detaily – jako byly třeba knoflíčky potažené touž látkou, z jaké byly ušity šaty. 

Pražské módní centrum

Pražské korzo začínalo u Národního divadla a kolem ulice Na Peršýtně pokračovalo Národní třídou směrem ke Zlatému kříži na spodním okraji Václavského náměstí. Právě tady bylo nejvíc prestižních salonů, krejčovství, modelových domů, modistek i obuvníků.

Luxusní kabelky a kufry prodával Josef Nachigall, kožešiny Kindl, kloboučky pak Nehera v Lucerně nebo Manka Vítková, Marie Řeháková či Soňa Vošmiková. Sídlili zde i dva vyhlášení ševci – Šlemr v Jungmannově ulici a Popr přímo na Národní třídě. Obuv od nich byla vyhlášená. Naopak boty od Bati byly sice levné, nevydržely ale ani zdaleka tolik, jako ručně šité… 

Sledovat zahraniční trendy a přivážet je do mladé republiky pak bylo úkolem módních návrhářů. Po první světové válce bychom v Praze našli slavný krejčovský salon, který určoval styl všem „správně“ oblékaným dámám. Šlo o Modelový dům Hanna Podolská. 

Pražská Coco Chanel

Hana Podolská se narodila 16. května 1880 jako Johanna do rodiny architekta a stavitele Františka Vošáhlíka. Ten však velice brzy – v pouhých 44 letech – náhle zemřel a Johanna coby nejstarší z 12 dětí musela pomáhat mamince, která sama by rodinu jen těžko uživila. Johanka, která si začala říkat Hana, byla zručná a vyučila se švadlenou. Poté chodívala šít do domácností. Toto období netrvalo dlouho, záhy ji o ruku požádal polský šlechtic, akademický malíř Viktor Podolski. Především díky jeho finanční podpoře mohla v roce 1908 otevřít svou první krejčovskou firmu v domě U Pěti králů v Nuslích. Podolski nejenže podnikání své manželky nepovažoval za směšnou výstřednost, ale naopak ji celý život s láskou pomáhal a podporoval každý její nápad.  

Začínala s jednou pomocnicí, brzy ale zaměstnávala už dvě švadleny, a protože se jí dařilo, mohla Modelový dům Hanna Podolská už roku 1914 přestěhovat na opravdu atraktivní adresu – do právě dokončeného Havlova paláce Lucerna. Tady už bylo součástí salonu i oddělení s klobouky či kožešinami. Salon měla paní Hana promyšlený do posledního detailu. Součástí byly například i zkušební kabiny s denním i večerním osvětlením, aby si dámy mohly své modely prohlédnout v autentickém světle. 

Zručná podnikatelka

Co Haně v podnikatelském úspěchu pomáhalo? Byla především skvělá manažerka a dobře věděla, jak důležitá je propagace. Když jela na týdenní dovolenou do Mariánských Lázní, vzala s sebou své modelky a nechávala je v šatech ze svého salonu procházet se po kolonádě. Dívky ji často doprovázely i na dostihy v Chuchli. Podolská se také přátelila s mnoha dobovými celebritami, jako byla herečka a zpěvačka Národního divadla Jarmila Kronbauerová, později herečky Růžena Nasková nebo Olga Scheinpflugová či populární automobilová závodnice Eliška Junková. Vedle toho u Podolské šila i Hana Benešová – vždy elegantní manželka ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše.

Své modely prezentovala na módních přehlídkách, které byly v té době v salonech na denním pořádku. Bývaly obvykle soukromé, například pro manželky ministrů, jiných se ale účastnilo i 300 diváků. U Podolské patřily k velkým událostem. Však taky majitelka důsledně dbala i na půvab svých manekýnek, po kterých vyžadovala především ladnou chůzi. Rozdělovala je pak do tří typů – na sportovní, elegantní a mladistvé.

Pařížská inspirace

Hana Podolská byla víc než úspěšná. Nejprve se inspirovala na přehlídkách ve Vídni, později si ale zamilovala Paříž a její módu. Na okamžik dokonce svůj Modelový dům přejmenovala na Maison Podolská a v té době také všechny modely nosily francouzské názvy. Podolská pařížské přehlídky brala skutečně vážně a do pracovních výjezdů do metropole nad Seinou investovala nemalé prostředky, prý i 30 tisíc korun za jednu cestu.

Brávala s sebou vždy i svou dvorní kreslířku Hedviku Vlkovou, se kterou vypracovaly fantastický systém kopírování francouzských modelů. Na přehlídkách se samozřejmě nesmělo fotografovat, ani kreslit, pokud se ale Haně cokoli zalíbilo, mrkla na Hedviku, která odešla na toaletu a tam si nápad rychle zakreslila, speciální módní dopisovatelky zase ty nejzajímavější oděvy zaznamenávaly písmem.

Čas krásy a elegance

Tak se do Československa dostávaly ty nejžhavější trendy. Doma pak paní majitelka přísně dohlížela na veškeré práce, plísnila své švadleny za každý křivý steh a osobně se účastnila všech zkoušek. Není proto divu, že se na šaty od ní čekalo kolikrát i půl roku.

TIP: Slavné módní salony v Praze: Kde šily největší filmové hvězdy?

Hana Podolská měla stovky zákaznic i díky své společenské povaze a přátelskému vystupování. Dokázala prý v ženách vzbudit pocit, že jsou pro ni právě v ten okamžik nejdůležitější na světě. Byla hlučná, měla obrovský smysl pro humor a ráda se smála. Proto ji dámy milovaly a rády u ní šily.

Patřily k nim samozřejmě i tehdejší hvězdy stříbrného plátna. U Podolské šila Růžena Šlemrová, Adina Mandlová, Hana Vítová či Lída Baarová. Herečky prvorepublikových filmů svou osobní garderobu nosily i před kamerou, což pro návrháře znamenalo zase velikou reklamu. Šaty Hany Podolské tak dodnes můžeme vidět ve snímcích Kristián, Maskovaná milenka nebo Katakomby. Není tedy divu, že i úplně obyčejné ženy často celý život poctivě spořily, aby si mohly dovolit alespoň jediný model od Podolské.