Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (2)

Jedna z „emigračních cest“ vyvedla první lidi Homo sapiens přes jih Asie a Velké a Malé Sundy až do Austrálie. Na nejmenší světový kontinent přišli zhruba před 50 tisíci let a osídlili jej od tropického severu až po Tasmánii na jihu. Jednalo se o předky dnešních domorodých Australanů, kteří si uchovali tmavou pleť, vlasy i oční duhovky pravěkých Homo sapiens z Afriky: ve vyprahlém australském vnitrozemí se jim hodily, zatímco slabost pro světlejší kůži by tam měla – na rozdíl od Evropy – neblahé následky.

Předchozí část článku: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Asie nabídla pravěkým přistěhovalcům z řad Homo sapiens obrovský prostor. Lidé ji osídlili od pobřeží Severního ledového oceánu až po tropické ostrovy a zároveň se stala východiskem pro jejich další expanze: z jihovýchodu vyrazili do rozlehlých dálav Pacifiku a postupně kolonizovali většinu ostrovů, které nabízely příhodné podmínky k životu. Z nejvýchodnějších výsep asijské pevniny se pak lidé dostávali až do Nového světa. 

Do Ameriky suchou nohou

Někteří obyvatelé Asie přešli do Ameriky suchou nohou po pevninském mostě tzv. Beringie. Tato souš spojující dnešní Čukotku a Aljašku se vynořila z vln v ledových dobách, kdy velké množství vody vázaly ledovce a hladina světových moří byla nižší. Později oceán opět stoupl, Beringie zmizela, a pevninská cesta do Ameriky se uzavřela.

Migrace na americký kontinent však proběhla i po moři: Pravěcí lidé se plavili podél pobřeží Asie, útočiště před nepřízní počasí nacházeli v četných zátokách a živili se lovem ryb a lachtanů. Velmi rychle pak postupovali i podél amerických břehů a relativně brzy dosáhli nejjižnějšího cípu Nového světa – dnešní Ohňové země.

Postup lidí Homo sapiens při osídlování světa.

Člověk přizpůsobivý

Jak lidé pronikali do nových oblastí, museli se přizpůsobovat nejrůznějším podmínkám, přičemž řada takových adaptací měla ryze technický ráz. Naši předci se naučili vyrábět oděvy, stavět obydlí a opatřovat si potravu v nížinách i horách, v tropech i polárních krajích, na mořském pobřeží i hluboko ve vnitrozemí. U dávných osadníků docházelo v malé míře také k evoluci, která jim dovolovala vypořádat se s nároky prostředí.

Například pobyt vysoko v horách vystavil lidi silnějšímu UV záření, a do výhody se tak dostávali jedinci s tmavší pletí. Proto mají třeba Tibeťané nebo indiáni žijící v Andách tmavou pokožku. Tak trochu záhadou zůstává temnější odstín kůže Eskymáků, kteří ukrývají většinu těla pod oděvem. Mohl by jim tak hrozit nedostatek vitaminu D, Inuité si jej však doplňují konzumací velkého množství masa a živočišných tuků.

Do zimy i do horka

Život v drsném klimatu polárních oblastí zvýhodnil jedince s menší, rozložitější postavou a poněkud kratšími končetinami, protože snáz udrželi tělesné teplo. Předností se stala i dispozice k ukládání podkožního tuku, který sloužil jako dobrá izolační vrstva chránící před prochladnutím – příkladem mohou být grónští Eskymáci.

Naopak u lidí žijících v horkých oblastech, třeba v pouštích a polopouštích, zvyšoval podkožní tuk riziko přehřátí, a dispozice k jeho ukládání je tudíž u těchto populací slabá. Původní obyvatelé tropické Afriky mají proto často velmi tenkou kůži, pod níž se jim rýsuje každý sval.

Sprinteři a vytrvalci

Svou roli sehrál i životní styl: Například obyvatelé západní Afriky žili usedle a potřebovali velkou sílu. Postupem času se jim k tomu uzpůsobilo složení muskulatury, která obsahuje přednostně tzv. rychlá svalová vlákna. Jejich kontrakce jsou rychlé a silné, ale jen málo úsporné, a vyžadují tedy zvýšené množství kyslíku i paliva. Navíc se zmíněné svaly poměrně záhy unaví. K dědictvím z těchto dob patří i dnešní rychlost černých sprinterů.

Obyvatelé východní Afriky zase žili na náhorních plošinách, kde migrovali se svými stády, což vyžadovalo extrémní vytrvalost. Proto se v tamních etnikách častěji vyskytují štíhlí lidé s převládajícími pomalými svalovými vlákny, která dokážou pracovat efektivně po dlouhou dobu. Uvedené dispozice se pak staly základem úspěchu keňských či tanzanských běžců na dlouhé tratě. 

Vysoko v horách

Řada adaptací proběhla opakovaně a nezávisle na sobě v různých částech světa. Jako příklad může posloužit přizpůsobení se životu ve velké nadmořské výšce, kde se ve vzduchu vyskytuje málo kyslíku. Obyvatelé vysokých pohoří mají zvýšenou produkci červených krvinek, aby jejich krev pojala co nejvíc životodárného plynu. Zároveň se u nich však vyvinula pojistka proti nadměrnému zhoustnutí rudé tělní tekutiny: přílišný obsah červených krvinek totiž neúměrně namáhá srdce a krev obtížně proniká do tenkých vlásečnic, což zvyšuje riziko vážných zdravotních problémů.

Uvedená adaptace představuje výsledek změny v aktivitě hned několika genů a proběhla třeba u himálajských Šerpů nebo u původních obyvatel Etiopské vysočiny. Dnešní špičkoví sportovci přitom dokážou zmíněnou mutaci simulovat.

Trpaslíci z pralesa

Život v nitru pralesa vždy přinášel řadu obtíží. Husté porosty rovníkové Afriky paradoxně nabízejí jen velmi málo zdrojů potravy a tamní půda je navíc chudá na vápník, což s sebou nese jeho nízký obsah v jídle. Obyvatelé pralesů tak nemají dost bílkovin na růst svalů a dalších orgánů ani dost vápníku pro kosti. Ti, kteří začali v důsledku genetických změn produkovat menší množství růstového hormonu a navíc se stávali vůči jeho účinkům „imunními“, potřebovali pro vývoj méně živin. Drobnější jedinci se také snáz proplétali hustou vegetací.

K významným výhodám malé postavy patří i dřívější pohlavní dospělost: v pralesích se totiž umírá brzy a lidé, kteří stihli zplodit potomky dřív, než je zahubila nějaká choroba, úraz či jiná nepřízeň osudu, šířili své geny do dalších generací.

Příkladem pralesních „trpaslíků“ se mohou stát nejen dobře známí Pygmejové z rovníkové Afriky, ale i filipínští Negritové. Drobní T’rungové zase obývají pralesy na pomezí Číny, Myanmaru a Indie. V lesích severní Austrálie žijí Djabungayové, kteří jsou rovněž menšího vzrůstu než jiná etnika původních obyvatel tohoto kontinentu.

Všichni jsme Afričané

Současné lidstvo se dělí do mnoha národů, etnik a jazykových skupin. Drtivá většina vzájemných rozdílů má však sociální charakter. Lidé mluví různou řečí, používají jiná písma, vyznávají odlišná náboženství, dodržují své charakteristické zvyky, nosí specifické oděvy atd. Fyzické rozdíly jako typ postavy, barva kůže, vlasů nebo očí přitom stojí až na druhém místě.

Toho, co má všech sedm miliard obyvatel Země společného, je ovšem neskonale víc než případných odlišností. Není divu – všichni jsme Afričané. Jen je to na některých z nás na první pohled vidět víc než na jiných.