Prachem zapadlé vzpomínky na válku: Fotoalbum dělostřelce z Terezína

V každém z nás asi dříme duše malého chlapce, který se rád prohrabával starým harampádím na půdách a ve sklepích, doufaje, že objeví nějaký poklad. Dnes už jsou bohužel pryč časy, kdy se pod krovy mnoha domů (především v pohraničí) ukrývaly střelné i chladné zbraně. Neházejte však flintu do žita, a pokud budete mít možnost pořádně „prošmejdit“ podkroví polorozpadlé barabizny, rozhodně využijte příležitost.

Kanonýr z Terezína

Své by o tom mohl vyprávět pan Josef Vysloužil ze Zlína, jenž při třídění starých věcí v jednom starém domě objevil fotoalbum plné vybledlých fotografií. Jaké však bylo jeho překvapení, když se místo obrázků z dovolené na Jadranu ukázaly snímky z trošku jiného pobytu ve Středomoří. Ze zašlých snímků shlížely tváře rakousko-uherských důstojníků a vojáků a podle scenérií i několika málo popisků se jednalo o muže, kteří sloužili na italské frontě.

Z alba na pana Vysloužila vypadlo také několik nákresů a dokumentů, díky nimž se později podařilo identifikovat Stanislava Josefa Pachtu – příslušníka 4. baterie zeměbraneckého pluku polních houfnic č. 26 (k. k. Landwehr Feldhaubitzeregiment Nr. 26 – v některých dokumentech uváděn jako divizion) s posádkou v Terezíně. Dochované listiny a popisky některých fotografií nám sice prozrazují jméno majitele alba a jednotku, s níž prošel válkou, nicméně neumožňují jeho bližší identifikaci. Chybí v nich jméno a místo narození, takže zůstávají bílá místa před válkou i po jejím skončení.

Na italskou frontu

Hned první snímek z alba dokazuje, že Stanislav Pachta narukoval v červenci 1914 po vyhlášení mobilizace k dělostřelcům do Terezína, kde zůstal až do jara 1916. V květnu toho roku odešel se svým plukem na italské válčiště, kde vydržel po celý konflikt. Z dochovaných snímků i dělostřeleckého nákresu je patrné, že Pachtova jednotka působila v horském prostředí Dolomitů, díky čemuž jsou dochované fotografie vzácnější. Konkrétně se jednalo o oblast jižně od Bolzana, odkud se po průlomu u Caporetta (podzim 1917) přesunula ke Gardskému jezeru.

Na obrázcích jsou k vidění nejen jeho spolubojovníci v rámci baterie, ale také krajina, volnočasové aktivity vojáků i rozsáhlá sbírka dělostřeleckých zbraní – od archaických kousků z konce 19. století až po moderní kanony a houfnice. V albu se nacházejí také pohlednice, které mu zasílali přátelé a známí sloužící na jiných bojištích.

Dělostřelec i muzikant

Je patrné, že do rakousko-uherské armády narukoval v nejnižší hodnosti dělostřelec (Kanonier) a postupem času se vypracoval na četaře (Zugsführer). Při detailním zkoumání s lupou také poznáme, že za dobu své služby obdržel tři vyznamenání – bronzovou a malou stříbrnou medaili Za statečnost a také Karlův vojenský kříž. Ze dvou snímků zachycujících volný čas mužstva lze také soudit, že Pachta měl jistě mimořádné hudební nadání, protože je vyfotografován s tahací harmonikou a houslemi.

TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Stanislav Pachta padl na podzim 1918 do italského zajetí, přesnější datum bohužel neznáme. Následně vstoupil do čs. domobraneckých praporů, konkrétně do III. roty 9. praporu, jak dokazuje pohlednice zachycující dva italské legionáře z května 1919. Pachtova stopa pak končí v červenci téhož roku, na poslední dvoustraně alba je snímek šestice mužů v domobraneckých stejnokrojích, na nichž má hodnost strážmistra