Pozůstalí posádky zničené ponorky Titan požadují odškodné 50 milionů dolarů

Rodina Paula-Henriho Nargeoleta, bývalého fregatního kapitána francouzského námořnictva, který zemřel loni v červnu během výpravy ponorky Titan k vraku Titanicu, žaluje společnost OceanGate a jejího zesnulého zakladatele Stocktona Rushe za hrubou nedbalost. Podle žaloby je OceanGate zodpovědná za smrt posádky Titanu a duševní muka, která posádka zažívala těsně před katastrofou.

Ponorka (či přesněji experimentální ponorné plavidlo) Titan se 18. června 2023 vydalo do hloubky 3 800 metrů s cílem prozkoumat trosky potopeného Titanicu. Během sestupu ale došlo po necelých dvou hodinách ke ztrátě spojení a následně plavidlo tlakem vody implodovalo. Při nehodě zemřelo všech pět členů výpravy – kromě Nargeoleta i britsko-pákistánský obchodník Shahzada Dawood se svým devatenáctiletým synem, britský miliardář Hamish Harding a generální ředitel a zakladatel společnosti OceanGate Stockton Rush.

Odsouzeni k záhubě

Žaloba viní společnost OceanGate z nepravdivých a neúplných informací o bezpečnostních standardech plavidla a jeho konstrukci. Žaloba také zdůrazňuje, že členové posádky si krátce před nehodou museli být vědomi, že je jejich výprava odsouzena k záhubě. Podle jednoho z právníků žalující strany posádky zažívala hrůzu a duševní muka. Důkazem má být neúspěšný pokus o přerušení ponoru přibližně 90 minut po potopení Titanu.

Mluvčí OceanGate odmítl žalobu komentovat, podle amerických zákonů se k ní ale musí vyjádřit v soudem stanovené lhůtě. Důležité informace, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodování soudu, by mohlo přinést vyšetřování americké pobřežní stráže. Veřejné slyšení vyšetřovatelů se má uskutečnit již příští měsíc.

Podle Tonyho Buzbeeho, jednoho z právníků případu, je jedním z cílů žaloby „získat pro rodinu odpovědi“. Je podle něj nezbytné „dozvědět se, jak přesně k nehodě došlo, kdo všechno je za nehodu zodpovědný a jak mohli zúčastnění dovolit, aby k něčemu podobnému vůbec došlo.“

Zbytečné plýtvání

Ponorka Titan byla vyrobena z uhlíkových vláken a titanu a podle OceanGate měla být schopna dosahovat hloubky čtyř tisíc metrů. Plavidlo obsahovalo systémy, které nepřetržitě monitorovaly pevnost trupu a disponovalo sedmi záložními systémy, které sloužily k jeho návratu na hladinu v případě nouze. Některé systémy byly navrženy tak, aby fungovaly, i kdyby byla celá posádka ponorného plavidla v bezvědomí. 

Řada odborníků ale již před nehodou upozorňovala na konstrukční nedostatky a zavádějící marketing. Firma totiž tvrdila, že ponorné plavidlo dostojí normám stanoveným agenturou pro posuzování rizik DNV. K testům ale nikdy nedošlo. Podle tehdejších vyjádření zástupců OceanGate by testování každé inovace zpomalilo proces zavádění nových technologií. Sám ředitel Stockton Rush soudil, že investice do bezpečnosti je od určitého okamžiku již jen plýtváním.