Povstaňte proti nevěřícím! Nevydařený německo-turecký pokus o muslimský džihád

Dne 11. listopadu 1914 vyhlásil osmanský sultán Mehmed V. válku dohodovým mocnostem. O tři dny později před istanbulskou mešitou Fatih, kde se shromáždil obrovský dav, vyzval šejk al-Islam Ürgüplü Hayri, nejvyšší náboženská autorita turecké říše, muslimy celého světa k džihádu proti Dohodě a sliboval jim, že pokud padnou v tomto svatém v boji, stanou se mučedníky. Poté procházely ulicemi osmanské metropole organizované masy lidí s vlajkami a transparenty a požadovaly „svatou válku“.

V celé říši přednášeli imámové při pátečních kázáních věřícím výzvu k džihádu. Prohlášení, které nesměřovalo jen k obyvatelům osmanské říše, ale také k milionům muslimů žijících v koloniích ovládaných dohodovými mocnostmi, bylo přeloženo do arabštiny, perštiny, urdštiny a tatarštiny a rozšířilo se po celém světě. V Londýně, Paříži a Petrohradě, kde se vlády už po desetiletí hrozily islámského povstání v muslimských částech svých říší, vyvolalo džihádistické provolání velké obavy. V jejich říších totiž žilo přes sto milionů muslimů.

Selektivní nepřátelé

Fatvy čerpaly z neobvyklého pojetí džihádu. Ve srovnání s předchozími výzvami ke svaté válce byla tato teologicky neortodoxní (ač nikoliv bezprecedentní), protože požadovala boj proti Britům, Francouzům, Rusům, Srbům a Černohorcům, ale ne proti křesťanským spojencům sultána, Německu a Rakousku-Uhersku. Džihád tedy neměl být klasickým „náboženským“ tažením proti všem, kdo nevěří v Mohameda. Protože se ale dohodové státy stavěly nepřátelsky k osmanské říši, pouze ony byly považovány za nepřátele islámu.

Toto prohlášení bylo ve shodě s osmanskou podporou panislamismu, od něhož si sultánové slibovali udržení jednoty v heterogenní říši. Ve skutečnosti hráli v této záležitosti hlavní úlohu berlínští představitelé – byli to totiž Němci, kdo prosazoval vyhlášení džihádu. Stratégové vilémovského Německa o tomto plánu diskutovali už nějakou dobu. V době vrcholící červencové krize, kdy se schylovalo k vypuknutí války, prohlásil Vilém I., že „celý mohamedánský svět“ musí být vyprovokován k „divoké vzpouře“ proti britské, francouzské a ruské říši. Krátce nato náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke nařídil svým podřízeným „probudit fanatismus islámu“.

Němečtí agenti

Vzniklo několik plánů, z nichž nejpodrobnější vypracoval úředník ministerstva zahraničí Max von Oppenheim, přední odborník na současnou islámskou problematiku. Jeho Memorandum o revolucionalizaci muslimských teritorií našich nepřátel, vypracované v říjnu 1914, měsíc před vstupem Turků do války, nastínilo kampaň k podněcování náboženského násilí v muslimy obývaných oblastech dohodových kolonií a na periferiích jejich říší. Oppenheim označil islám za „jednu z našich nejdůležitějších zbraní“, která by mohla být „rozhodující pro vítězství ve válce“, a předložil řadu konkrétních návrhů včetně „výzvy ke svaté válce“. V následujících měsících založil Zpravodajskou službu pro Orient (Nachrichtenstelle für den Orient), která se stala centrem německé politiky a propagandy v islámských zemích. Po muslimském světě se pohybovali němečtí agenti a osmanští vyslanci, přičemž nejčastěji operovali s výrazy svatá válka a mučednictví. 

Berlín také organizoval mise za účelem podněcování vzpour v muslimských zemích ovládaných Dohodou. V prvních měsících války bylo na Arabský poloostrov vysláno několik výprav, které měly získat podporu beduínů a šířit propagandu mezi poutníky mířícími do svatých míst.

Němci se snažili podněcovat odpor proti anglo-egyptské nadvládě také v Súdánu a vyvolat povstání přímo v Egyptě. V Kyrenaice (východní část dnešní Libye, patřící tehdy ještě neutrální Itálii) se němečtí emisaři pokusili přesvědčit vůdce islámského hnutí Senusiů, aby zaútočil na Egypt. Po zdlouhavých vyjednáváních a převzetí značných finančních částek Senusiové konečně pozvedli zbraně a zaútočili na západní hranici Egypta; brzy je však Britové zastavili.

Mise do Iráku

Pokusy o vyzbrojení a podněcování k odporu mezi muslimy v severní a západní Africe ovládané Francouzi a Brity přinesly určitý úspěch, ale nepředstavovaly pro tyto mocnosti žádnou závažnou hrozbu.

Začátkem roku 1915 odcestovala německá mise do Iráku, aby se setkala s vlivnými mulláhy (vykladači islámu) ve svatých městech Nadžáf a Karbalá, centrech šíitského islámu. Přestože přední učenci vyhlásili podporu Turkům již koncem roku 1914, Němci pomocí úplatků přesvědčili několik dalších mulláhů, aby napsali další prohlášení o svaté válce. Následovali někteří šíitští duchovní vůdci v Íránu. Tato země byla považována za strategicky významnou a operovala zde řada německých agentů. Nejdůležitější ze všech misí vyslaných z Berlína však směřovala do Afghánistánu – k severozápadním hranicím britské Indie. Malou vojenskou skupinu vedl armádní poručík Oskar rytíř von Niedermayer a diplomat Werner Otto von Hentig. Po náročné cestě přes Arábii a Írán se emisaři sice dostali v září 1915 do Kábulu, ale nedokázali přesvědčit místní vůdce, aby se připojili k džihádu.

Císař, ne chalífa

Celkově však německo-osmanské snahy zapojit islám do jejich válečného úsilí selhaly. V hlavních městech Dohody vyvolala výzva k džihádu velké obavy mezi představiteli armád. Berlín a Istanbul však žádné větší povstání podnítit nedokázaly. Myšlenka, že by mohl být islám využit k vyvolání organizované revolty, se ukázala jako mylná. Vliv panislamismu byl značně nadhodnocen – muslimský svět byl zkrátka příliš různorodý. Ještě významnější ale bylo, že kampaň postrádala důvěryhodnost. Bylo příliš zřejmé, že muslimové mají být využiti pro zájmy centrálních mocností, ne pro skutečně náboženský cíl. Sultánovi Mehmedovi V. scházela náboženská legitimita a byl všeobecně daleko méně uznáván jako chalífa (nejvyšší duchovní autorita islámu), než doufali stratégové v Berlíně.

Nakonec však Dohoda džihádu čelila. Francouzi od počátku války rozšiřovali výnosy loajálních islámských duchovních popírajících sultánovu pravomoc vydat výzvu ke svaté válce proti Dohodě. Náboženští vůdci se aktivně zapojili do náboru dobrovolníků v muslimských oblastech francouzské koloniální říše, aby bojovali na evropských frontách. Britové odpověděli na výzvu Istanbulu k džihádu vlastní náboženskou propagandou: islámští duchovní napříč jejich říší povzbuzovali věřící, aby podporovali Dohodu a odsoudili Turky vyhlášený džihád jako bezohledný a vypočítavý podnik; navíc obvinili sultána z odpadlictví.

Úřady ruské říše také využily náboženské osobnosti k odsouzení německo-tureckého džihádu. Krátce po vyhlášení pěti fatev povolali nejvyšší islámští duchovní vyznavače Mohameda do zbraně proti nepřátelům romanovské říše. Nakonec se mnoho muslimů projevilo jako loajální francouzské, britské a ruské vlády. Statisíce jich bojovaly v jejich koloniálních armádách.

Na rozdíl od centrálních mocností dokonce Londýn dokázal vyvolat arabskou vzpouru na územích osmanské říše. Husajn ibn Alí al-Hášimí, emír Mekky, obvinil Turky z toho, že zaprodali čistotu islámu a zradili společenství věřících. Vládce na Bosporu povstalci obviňovali „z bezbožného popření své víry a svých lidských povinností“ a ze „zrady nejvyšších zájmů islámu“. V roce 1916 tak přešly kmeny obývající Arabský poloostrov na britskou stranu a přemohly tamní turecké posádky. Německo-turecký pokus o džihád zkrachoval.