Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Holubí poštu většina z nás vnímá jako kuriozitu. Jako hobby, jímž se zabývá jen úzký okruh zapálených podivínů. Byly ale doby, kdy holubi představovali jedno z nejvýznamnějších a nejspolehlivějších poštovních médií

26.12.2020 - Kristina Popelka



Ve skutečnosti není třeba jít příliš hluboko do minulosti, abychom se setkali s poštovními holuby v aktivní službě. Teprve v roce 2004 skončila několik staletí trvající tradice veřejné holubí pošty v Indii. Také některé evropské armády udržovaly chov holubů až do 21. století jako zálohu pro případ výpadku moderních prostředků dálkové komunikace způsobeného ozbrojeným konfliktem či teroristickým útokem.

Patrně poslední vojenský holubník na starém kontinentě byl uzavřen v březnu roku 2008. Jednalo se o tradiční španělské chovné centrum v Pozuelo de Alarcón nedaleko Madridu, které ještě těsně před zavřením vyškolilo několik specialistů z řad vojska Spojených států amerických. Severoamerická velmoc totiž aktuálně uvažuje o znovuzřízení speciální holubí letky, jelikož jde o prakticky jediný prostředek komunikace, který nezanechává elektronickou stopu. 

Starověcí nosiči zpráv

Není zcela jasné ani doložené, kdy si člověk podmanil holuba a začal cíleně využívat neobyčejně vyvinutý orientační smysl tohoto opeřence. Je to však historie bezpochyby velmi dlouhá, prolínající se doslova celými věky. Nejodvážnější archeologické teorie tvrdí, že holub slouží člověku již přes tři sta tisíc let. Jedny z nejstarších písemných zmínek, respektive vizuálních pramenů nasvědčují, že holuby využívali již staří Egypťané, jimž tito ptáci ohlašovali lodě blížící se k jejich břehům.

V některých případech holubi dávali na vědomí nástup nového faraona tak, jako to bylo v případě Ramsese III. Dodnes dochovaný reliéf v Medinet-Abú zobrazuje panovníka před oltářem, na němž spočívají koruny Horního a Dolního Egypta, přičemž za oltářem vzlétají čtyři holubi, aby roznesli novinu do čtyř světových stran. Ve starém Řecku holubí pošta šířila do všech koutů země mimo jiné i výsledky olympijských her. 

Nepostradatelnou roli hráli holubi také v období antického Říma. Samotný Julius Caesar navrhl a nechal realizovat síť holubníků, která pokrývala prakticky celé tehdejší římské impérium. V každém dobytém či nově založeném městě byla zřízena chovná stanice, a dokonce i každá z římských legií, ať se pohybovala kdekoliv, disponovala mobilním holubníkem, aby mohla být ve stálém kontaktu se správními centry.

Nelze opomenout, že také Starý zákon vypráví o tom, že to byla právě holubice, kdo ve svém zobáku dobrákovi Noemovi přinesla zprávu o konci potopy v podobě olivové ratolesti. Poštovní holuby ve službách chalífa výslovně zmiňují rovněž příběhy Tisíce a jedné noci, z nichž nejstarší texty odborníci datují do 7. století. Holubům je zde připisována nesmírná cena, rovnající se v podstatě malému pokladu.

Návrat domů

Vzhledem k charakteristice holubů (viz Spolehlivé doručení) se ukazuje jako mylná představa, že holub je schopen doručit depeši na určenou adresu. Holubí pošta funguje přesně naopak. Holuby je třeba přepravit z domovského holubníku na místo, odkud má psaní doručit zpět domů. Transport do bodu, z nějž se holub vypustí, býval zejména v minulosti velmi dlouhý a složitý. Holubi trávili týdny i měsíce zavření ve stísněných přepravních boxech, cesty se klikatily a často bylo třeba z důvodu bezpečnosti nutné dělat záludné okliky.

Dnes se k převozu holubů používají auta a někdy dokonce i letadla, které jim situaci komplikují snad ještě více. Většina opeřených pošťáků se však i přesto dokázala a dokáže bez zaváhání zorientovat a nabrat kurs směrem domů. Tělesná konstituce neumožňuje holubům nést příliš velkou váhu a už vůbec ne na dlouhé vzdálenosti. Pro holubí depeše se proto tradičně používají drobné papírky o velikosti 2,5×5 centimetrů, které se stočí do ruličky a zasunou do přesně šest centimetrů dlouhého husího brku. Ten se pak na uříznutém konci zalepí voskem a nití přiváže na jedno či na tři ocasní pera poštovního holuba. Do jednoho brku se vejde až pět lístků, které je holub schopen pohodlně unést, což znamená, že jedním letem holubí pošty lze doručit až pět depeší. Depeše se holubům nikdy nepřivazují na nohy, jelikož by jim bránily ve volném pohybu.

Zprávy v dávných válkách

Miniaturní rozměr depeší umožňuje pisateli sdělit pouze to nejnutnější, a snad i proto našel tento způsob komunikace během své dlouhé historie využití především ve válečných konfliktech, kdy se strohý obsah navíc často složitě šifroval pro případ, že by padl do nesprávných rukou. Možná první, kdo prováděl cílenou špionáž holubí pošty, byl Richard Lví Srdce, za jehož úspěchy během křížových výprav stáli mimo jiné vycvičení sokoli, kteří zachytávali poštovní holuby nepřátel. Navzdory tomu, že znal největší slabiny holubí pošty, však ani tento anglický monarcha nedokázal vymyslet efektivnější způsob dálkové komunikace a sám se k ní během válečných tažení uchyloval.

Existují zprávy, že také Čingischán na přelomu 12. a 13. století organizoval své pustošivé výpady právě za pomoci holubí pošty. Rovněž mocný sultán Sulejman I. měl v 16. století hojně využívat tohoto efektivního způsobu přepravy zpráv. Ve svých holubnících údajně choval na dvanáct set holubů, jež díky své fenomenální paměti znal jménem do posledního. Zkrátka a dobře uvádí se, že každý myslitelný vojevůdce, Evžena Savojského ani Napoleona nevyjímaje, se při řízení válečných tažení spoléhal na opeřené doručovatele.

Obchodníci s informacemi

Holubi ovšem dobře a oddaně sloužili i civilním pánům. Podnikatel židovského původu Paul Julius Reuters založil takřka přesně v polovině 19. století informační agenturu, která se zprvu specializovala na burzovní zpravodajství. Zprávy na trase Londýn–Paříž a Cáchy–Brusel, které byly první, jež začal Reuters pokrývat, neúnavně přenášely stovky holubů díky husté síti holubníků rozmístěných nedaleko od sebe. Krátké vzdálenosti dovolovaly holubům letět vyšší rychlostí a zprávy se tak na místo určení dostávaly v rekordních časech.

Nenápadní šedí opeřenci stáli také za vzestupem rodiny Rothschildů. Nathan Mayer Rothschild provozoval podobně jako Paul Reuters zpravodajskou agenturu založenou na službách holubí pošty. Právě díky rychlosti svých holubů se jako jeden z prvních dozvěděl o porážce Napoleona u Waterloo. Předstihu využil k bleskovému nákupu obligací, které v tom okamžiku byly bezcenné, ale jejichž cena raketově vzrostla poté, co se o Napoleonově konci dozvěděly vlády evropských mocností. Ačkoliv Rothschild i Reuters s nástupem telegrafu změnili médium přenosu informací, slavná éra poštovních holubů ještě zdaleka nebyla u konce.

Ptáci v bojových operacích

Opeřené letky se staly také neodmyslitelnou strategickou součástí jak první, tak druhé světové války. Nejsilnější evropské armády v čele s Němci a Brity nasadily do bojových operací desetitisíce speciálně vycvičených poštovních holubů a jejich množství postupně přibývalo. V roce 1917 disponovala poštovními holuby každá rota, každá pozorovatelna, každé dělostřelecké stanoviště. Holubi tvořili součást leteckých i lodních posádek a rovněž žádná ponorka nemohla opustit přístav bez toho, že by měla na palubě opeřené zpravodajce.

Díky miniaturní kameře, jejíž prototyp za zcela jiným účelem ještě v dobách míru sestrojil německý amatérský fotograf a chovatel Julius Neubronner, byli holubi využíváni i k tajnému průzkumu a snímkování nepřátelských území. Kupříkladu Anglie povolala do služby nejen všechny holuby náležející záchranným složkám, nýbrž i ty soukromé. Aby zajistila co nejhladší průběh jejich letu, byl v jižní části ostrovního království vydán příkaz k odchytu dravců, kteří by šedým pošťákům mohli škodit.

Nejsou to jen pošťáci

Holubi si tato zvláštní opatření více než zasloužili. Jejich neúnavná práce zachránila nevyčíslitelné množství lidských životů. Mnoho holubů do cíle dolétlo navzdory těžkým zraněním či přiotráveno bojovými plyny a nejednou zemřeli dříve, než jim vojáci stačili sejmout schránku s depeší. Ti nejzdatnější a nejstatečnější se stejně jako jejich lidští kolegové dočkali řádů a vyznamenání, případně jim byla prokázána úcta v podobě státního pohřbu.

V britském muzeu United service jsou k vidění dekorované pozůstatky opeřenců, kteří se proměnili doslova v legendu. Významnou službu však lidstvu prokázala i hejna anonymních holubů a holubic, kteří se nevyznamenali hrdinskými skutky. Zejména v zemích s mírnějším klimatem, kde se tomuto živočišnému druhu dobře daří, bylo holubí maso jedním z mála zdrojů obživy, které zabránilo vypuknutí hladomoru.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Holubí trus je navíc cenné hnojivo, jež dokázalo zpustošenou půdu obratem proměnit znovu v úrodnou. Pro většinu z nás jsou dnes holubi jen otravnou součástí městského života, ničitelé fasád, domnělí přenašeči nemocí. Mají však svou historii, náleží jim význačné místo v dějinách lidstva a mnozí z nás jim vděčí za to, že vůbec žijí.

Spolehlivé doručení

Čím si vlastně tito relativně drobní opeřenci vysloužili tak výsadní postavení v dějinách mnoha lidských civilizací?

  1. Orientace. Největší devizou je orientační smysl, který holuba neomylně vždy zavede zpět do domovského holubníku. Ti nejnadanější a nejvytrénovanější jedinci na svou milovanou rodnou hroudu trefí v podstatě z jakéhokoliv bodu na planetě.
  2. Výdrž. Holubi vynikají rovněž fyzickou vytrvalostí. Jsou schopni letět průměrnou rychlostí 90 kilometrů za hodinu a během jediného dne překonat vzdálenost kolem tisíce kilometrů.
  3. Nenáročnost. Během letu jim stačí dělat krátké přestávky, aby se napili. Na potravu jsou velmi nenároční a dovedou se přizpůsobit prakticky jakýmkoliv podmínkám. Potíže nemívají ani s přenocováním. Jelikož holubi nejsou od přírody vybaveni k tomu, aby se ve spánku udrželi na větvích, využívají skuliny v lidských budovách, ve stromech či ve skalách, které jim poskytují ochranu před počasím i predátory.
  4. Věrnost. Stejně tak jako jsou holubi věrni místu, z něhož vzešli, udržují oddaně i rodinné vazby a v období reprodukce se vracejí ke stále stejnému partnerovi. Symbolem věrnosti se holubice tedy nestaly jen tak. 

Další články v sekci