Pošta na křídlech: Největší slávy se holubí pošta dočkala ve 20. století
Holubi člověka provázejí od úsvitu dějin a lidé se je záhy naučili využívat jako spolehlivé doručovatele na dlouhé vzdálenosti. Ani několik dekád poté, co se stal telegraf na obou stranách Atlantiku převládajícím komunikačním prostředkem, neskončili holubi v propadlišti dějin.
V minulém století význam holubů patřičně docenili vojáci v první i druhé světové válce. Tou dobou v podstatě každý větší stát disponoval propracovaným systémem chovu a za nelegální odstřel klíčových poslů hrozily tvrdé postihy, kdežto za lov dravců naopak některé vlády nabízely odměnu. Právě sokoli či jestřábi totiž znamenali pro letící holuby smrtelné nebezpečí – na rozdíl od nepříznivého počasí, které jim zpravidla nijak neublížilo. Dobře si to uvědomovali už pruští vojáci za války s Francií v roce 1871 a cvičili jestřáby k cílenému lovu holubů.
Mimochodem, zmíněný konflikt přinesl zřejmě nejslavnější epizodu v tisícileté historii holubí pošty: Během více než čtyřměsíčního obléhání Paříže totiž Prusové postupně přeřezali všechny telegrafní dráty, a zablokovali tak spojení se světem. Obyvatelé však brzy vytvořili rafinovaný systém tajné holubí pošty: Ptáci se z metropole dostávali ukrytí v koších horkovzdušných balonů a následně se vraceli zpátky z míst, kde přistáli – nejčastěji šlo o francouzská města Tours a Poitiers, vzdálená 200, potažmo 300 kilometrů. Jen v lednu 1871 takto z obléhané Paříže „odešlo“ 246 úředních a 671 soukromých dopisů, zatímco další stovky putovaly opačným směrem.
Dopisy ze zákopů
Služba, kterou holubi prokázali během prusko-francouzské války, byla podle pozdějších hodnocení vůbec nejcennější v historii. Jejich tehdejšímu nasazení může konkurovat snad pouze úloha holubí pošty v prvním světovém konfliktu: Navzdory technickému pokroku, k němuž mezitím došlo, totiž opeření společníci řadě vojáků nadále zajišťovali jediné spojení s domovem. Díky intenzivnímu výcviku se je navíc podařilo navyknout na život v mobilních holubnících, takže se dokázali vrátit, i když se jednotka přesunula. Samotná britská armáda měla na konci první světové války k dispozici 150 pojízdných holubníků tažených koňmi a zhruba 400 profesionálních holubářů se staralo o 22 tisíc ptáků.
Dokonce ani za druhé světové války technický pokrok ještě příliš neumenšil potřebu spolehnout se na okřídlené zpravodaje. V Británii vznikla v roce 1938 dobrovolnická Národní holubí služba a během následujících sedmi let dodala armádě 200 tisíc mladých ptáků. Dokonce se zvažovala možnost využít holuby kromě transportu menších zásilek i ke špionáži, nebo dokonce ke shazování bomb. K tomu sice nikdy nedošlo, zato již na počátku 20. století se osvědčily miniaturní kamery umístěné na hrudníku opeřenců, kteří tak mohli ze vzduchu snímkovat okolí.
Noční můra holubářů
Ani když holuby právě nezaměstnávají povinnosti vojenských zpravodajů, nemusejí zůstat zavření v holubnících. Takřka stejně dlouhou historii jako holubí pošta mají i závody, které se prokazatelně pořádaly již na přelomu letopočtu. Největší popularity se však dočkaly v polovině 19. století v Belgii, odkud se následně rozšířily do celého světa. Dodnes jde o regulérní formu zábavy, v níž se točí nemalé peníze, a například v roce 2020 se vydražil nejdražší závodní holub v dějinách: Čínský zájemce za něj zaplatil v přepočtu téměř 44 milionů korun.
Fascinaci holubími výkony lze snadno pochopit: Popelaví ptáci totiž dokážou najít cestu i do cíle vzdáleného tisíce kilometrů. Přesto existuje nepatrná šance, že se chovatel svého svěřence nakonec nedočká. Například loni v červnu při závodech v britském Peterboroughu vypustili holubáři na devět tisíc opeřenců, ale do cíle ležícího „jen“ o 270 kilometrů dál jich dorazila necelá polovina. Pět tisíc ptáků tak během přibližně tříhodinového letu zkrátka zmizelo a majitelé hovořili o „jednom z nejhorších dnů v historii soutěží“. Přesný důvod sice zůstává neznámý, avšak podle nejčastějšího vysvětlení zmátla vnitřní holubí „kompas“ změna atmosférických podmínek.
Návrat šampiona
Zoufalí majitelé přesto doufali, že se někteří ztracení ptáci ještě zorientují a objeví se – ostatně v minulosti už k podobným událostem došlo. Kupříkladu anglický holubář Tom Roden takto v červnu 1997 přišel o svého oblíbence pojmenovaného Champion Whitetail, když ho vypustil na startu závodu ve francouzském Nantes, spolu s 60 tisíci dalších ptáků. Téměř 700kilometrový přelet přes Lamanšský průliv do Británie zvládl zmíněný holub úspěšně již patnáctkrát a nebyl důvod pochybovat, že tentokrát neuspěje. Dokonce se očekávalo, že přibližně za osm hodin bude v cíli mezi prvními. Champion však nepřiletěl ani v očekávaném čase, ani později, kdy už byli doma i další z hejna.
Mezitím také od ostatních holubářů z celé Anglie přicházely zprávy, že na návrat svých svěřenců marně čekají. Dohromady se tehdy ztratilo několik desítek tisíc ptáků. Jenže po pěti letech, kdy už se Roden dávno vzdal veškerých nadějí, spatřil jednoho rána na zápraží svého domu povědomou siluetu: Champion Whitetail byl zpět. Nejenže jedenáctiletý veterán nezapomněl, odkud pochází, ale navíc dokázal přežít v divoké přírodě, vypadal zdravě a v dobré kondici.
Smrtící Concorde
Událost rozvířila debatu mezi biology, kteří se znovu zaměřili na unikátní navigační schopnosti ptáků. Již dřív se předpokládalo, že za jejich „šestým smyslem“ stojí nejspíš víc faktorů, jinak by k podobným „nehodám“ docházelo mnohem častěji. Nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že holubi – jakož i někteří další opeřenci – dokážou vnímat magnetické pole Země. Kromě toho jim však k bezchybné orientaci zřejmě slouží poloha Slunce, potažmo hvězd a také výjimečná vizuální paměť i čichové vjemy.
V roce 2013 přišel americký geofyzik Jon Hagstrum s myšlenkou, že holubi umějí na rozdíl od člověka zachytit infrazvukové vlny, jež se v atmosféře šíří velmi daleko. Hypotéza by mohla objasnit, co se v roce 1997 stalo nad kanálem La Manche: Právě v době, kdy se nejrychlejší ptáci včetně Championa zrovna pohybovali nad mořem, prolétal totiž oblastí nadzvukový Concorde. Při překročení rychlosti zvuku však vzniká tzv. sonický třesk – a zatímco vyšší frekvence atmosféra pohltí, infrazvuková vlna se šíří dál a může u holubů vyvolat totální dezorientaci, takže ztratí původní směr.
Konec tradice
Úřední holubí pošta oficiálně ukončila provoz teprve v roce 2008. Fungovala v indickém státě Urísa od roku 1946 a „zaměstnávala“ přibližně 800 holubů, kteří si poradili třeba i s monzunovými lijáky. Chod instituce se ovšem prodražil: O okřídlené kurýry se staralo 40 pracovníků na 29 stanicích po celém státě, což vládu ročně vyšlo v přepočtu na necelý čtvrtmilion korun. Náklady spolu s konkurencí v podobě telefonu a e-mailu tak nakonec vyústily ve zrušení služby.