Poslední z rodu habsburského: Jak si počínal Karel VI. na císařském trůně?

Kdybychom se mohli přenést proti proudu času do dubna roku 1716 a trochu se porozhlédnout po Českém království, byli bychom asi překvapeni slavnostní výzdobou mnoha domů ve městech, městečkách, ba i na některých vesnicích. Jsou okrášleny praporci, obrazy a nápisy. 

Poslední po meči

Kupříkladu v Kouřimi je na jednom domě vymalovaný císař, jak hraje s císařovnou kuželky a pod tím veršovaný nápis: „Trefná rána v placu pěkném, s kterou vyletěl z prostředka král ven. Osum kuželek, devátý král, císař na císařovně syna vyhrál.“ Jinde vidíme půvabnou, takřka komiksovou scénku, představující císařovnu s děťátkem, vedle níž stojí dva sedláci. Oba mají u úst přimalovány namísto komiksových bublin pásky s nápisy, z nichž je patrné, že první na druhého radostně volá: „Hleď, vole, na pole, Alžběta má pachole!“ Na toto zdvořilé oslovení jeho druh rozšafně odpovídá: „Kdo dobře vorá a dobře seje, nezmejlí ho nikdá naděje.“

Takto mile jsme vešli do dnešního vyprávění díky knize Muži a milenci českých královen, jejímž autorem je Jiří Mikulec. Je však již na čase, abychom identifikovali výše zmíněné protagonisty. Císařem, který tak „dobře voral“, je míněn Karel VI., císařovou pak Alžběta Kristina. A to pachole? To byl syn Leopold, který se jim zrovna narodil. Není divu, že poddaní oslavovali. Karel byl totiž posledním mužským příslušníkem habsburského rodu, a hrozilo náramné riziko, že tato kdysi tak rozvětvená dynastie vymře po meči. A obavy a strachování se byly věru namístě. Obava z neplodnosti provázela oba manžele už dlouhých osm let. Celou tu dobu to pilně zkoušeli, až císařovna konečně otěhotněla.

„Velká radost a větší naděj, čím jich víc, tím budem raděj.“ Tímto poetickým skvostem byl následník trůnu vítán na fasádě jednoho pražského domu. Byla radost veliká, jenže dlouho netrvala. Záhy ji vystřídal ještě větší smutek, protože malinký Leopold se dožil sotva sedmi měsíců. Karel VI. se dočká ještě tří dcer, syna však už nezplodí. Naopak. Bude mu souzeno, aby zůstal posledním Habsburkem. 

Rozvážný mladík

Muž, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové již náleží dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburgu prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Vládu měl jednou převzít jeho starší bratr Josef, a tak druhorozený Karel nebyl od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně osvojení jazyka a humanitních disciplín. Zvládl důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty.   

„Starosti s mužským potomstvem měl již Karlův otec Leopold I.,“ dozvídáme se od Jiřího Mikulce. Arcivévoda Karel však na tom byl přece jenom lépe než kdysi jeho otec. Nebyl apriorně odsunut na vedlejší kolej s vyhlídkou na církevní dráhu, nýbrž se mu dostalo stejně důkladné vladařské přípravy a vzdělání jako Josefovi. Navíc se tu vyskytovala naděje na španělský trůn. Na ten však nakonec Karel fakticky neusedl, i když přistál s anglo-nizozemským výsadkem v Katalánsku a obsadil Barcelonu, kde si zřídil sídlo vzdorokrále. Dvakrát dobyl Madrid a jednou se v něm nechal dokonce provolat španělským králem. Leč velmoci se zalekly přílišného růstu habsburské moci, nepřály si, aby Vídeň napříště diktovala prakticky celé Evropě, a Karel zažil svoje první, a bohužel nikoliv poslední těžké zklamání. 

Do toho přišla zpráva o nečekaném úmrtí bratra, pouze třiatřicetiletého císaře Josefa I. Přes počáteční zlobné rozhodnutí pokračovat v zápase na vlastní pěst musel vzít Karel na vědomí, že jeho osamocení je neperspektivní, a tak před realitou kapituloval. Začalo se porcovat. Habsburkové se vzdali Španělska jako celku, aby za něj dostali některé jeho periferní državy: Belgii plus pár italských provincií. Pelyněk porážky byl díky územním ziskům přece jenom o trochu míň hořký.

Milovník pompy

Ještě jedna věc ztrpčovala Karlovi život stále víc. Otázka dědice. Karel se ženil ve třiadvaceti letech. Jeho nevěstou byla Alžběta Kristina, princezna brunšvicko-wolfenbüttelská z hannoverské dynastie. Sňatek se konal v Barceloně, kam princeznu přivezla flotila z Janova. V záři ohňostrojů a za zvuku neapolské opery nikdo nepochyboval o radostné budoucnosti staronové španělské dynastie. Ale všechno mělo být jinak. „Jako kdysi z Rudolfa II., který byl v Madridu vychováván, i z Karla VI. se stal zpola Španěl. Ostatně někdy bývá označován jako ‚nejšpanělštější Habsburk‘. Zvláště Katalánce si zamiloval a hodně si jich přivedl do vlasti. Oblíbil si nejenom španělské umění, ale i španělskou zálibu v honosných ceremoniálech.“

To všecko se naučil ve Španělích? Něco z toho musel mít v sobě předtím. Už jako malý chlapec se na dvoře svého otce podřizoval španělské dvorní etiketě mnohem ochotněji než jeho starší bratr Josef. Zdálo se, že to, co u císařského tatínka Leopolda I. bylo nutnou ceremoniální škrobeností, stalo se pro jeho mladšího syna vnitřní potřebou. Jako čtrnáctiletý trval arcivévoda důrazně na tom, že se bavorský vyslanec nesmí v jeho přítomnosti objevit se zakrytou hlavou. Karel důsledně okopíroval byrokratický těžkopádný španělský systém a zavedl jej pak doma. 

Státní rozpočet zatížil zbytečnými částkami na pompézní reprezentaci. Pro ekonomickou problematiku neměl porozumění a hospodářství za jeho panování stagnovalo. Zkrátka, po návratu do střední Evropy začal Karel VI. jednat v příkrém rozporu s reformním úsilím i úsporností zemřelého sourozence Josefa I. Co bylo v předchozích letech vykonáno pozitivního, přišlo vniveč. Což se stávalo a stává docela zhusta, když se střídají mocenské garnitury.