Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (1)
Na počátku roku 1945 už bylo většině obyvatel třetí říše jasné, že válka je prohraná. Rudá armáda stála na Odře a západní Spojenci na Rýnu. Země trpěla bombardováním, nedostatkem surovin i vojáků. Přesto se propaganda snažila pozvednout morálku a přesvědčit Němce, že zázračné zbraně přinesou zvrat a konečné vítězství
Když německá armáda zahájila 16. prosince 1944 ofenzivu v Ardenách, nespěchala kupodivu německá propaganda s žádnými prohlášeními. Až o dva dny později přinesl Völkischer Beobachter článek nazvaný prostě Ofenziva na západě. Mnoho Němců cítilo úlevu a uspokojení, že je Wehrmacht schopen podniknout rozsáhlý útok, a jak přibývaly počty amerických zajatců a jména dobytých belgických měst, začínal optimismus místy přerůstat do euforie.
Goebbels si uvědomil, že je nutné tlumit přehnaná očekávání, a použil své agenty v civilu, aby národ připravovali na omezenější úspěch. Ovšem lidovým představám o tom, že Britové a Američané budou prosit o mír, nebyl daleko ani sám Hitler. Ten hodlal souhlasit s uzavřením separátního míru na západě pouze z pozice síly, aby bylo možné vrhnout všechny armády na východní frontu. Ve skutečnosti šlo o zcela nereálné představy, do pádu třetí říše zbývalo necelých pět měsíců.
Führer mluví
Na Nový rok 1945 pronesl Hitler do rozhlasu projev burcující obyvatele Německa k odporu proti nepřátelům: „Tento národ, tento stát, jeho vůdčí osobnosti jsou naplněny neotřesitelnou vůlí neuhnout od svého fanatického odhodlání dovést válku třeba za sebenepříznivějších okolností k úspěšnému konci. To i tehdy, kdyby to mělo znamenat vynaložení všech sil a rezerv na překonání překážek, jež nám vrtkavý osud může postavit do cesty. Jsme plně rozhodnuti jít do krajnosti. Cokoliv bylo nepřítelem zničeno, bylo s nadlidskou pracovitostí a hrdinstvím, jež nemají obdoby, znovu vybudováno, a tak to půjde tak dlouho, dokud nepřítel nepřestane.“
O měsíc později, 30. ledna, promluvil nacistický diktátor k Němcům znovu. Opět je zapřísahal, aby bojovali proti hordám Asiatů, odvolával se na ducha odporu germánských Teutonů. „I kdyby byly těžkosti a útrapy, kterým teď německý národ musí čelit, sebevětší, nezměrná vůle každého Němce, jeho připravenost k obětem, schopnosti a nadřazenost vůči všemu, co se snaží jeho vlast zdeptat, nakonec zvítězí.“
Dost tanků, málo vagonů
K vítězství ale nemohlo stačit ani sebevětší odhodlání a důvěra ve vůdce. K tomu byly potřeba skvěle vyzbrojené divize, a ty už třetí říše neměla. Albertu Speerovi se sice v roce 1944 podařilo zvýšit výrobu tanků a letadel na dosud nejvyšší úroveň – v prosinci sjelo z výrobních linek celkem 1 954 tanků – ve skutečnosti ale spojenecké bombardování Německa začínalo přinášet své ovoce. V prosinci továrny vyprodukovaly pouze 3 300 nákladních automobilů místo potřebných 6 000. U divizí tankových granátníků se kvůli tomu na přelomu let 1944 a 1945 snížilo již tak nedostatečné vybavení motorovými vozidly o 25 %.
Místo na korbách nákladních vozů nebo v obrněných transportérech se museli vojáci přesunovat na bicyklech. V důsledku bombardování a útoků hloubkařů se snížil počet železničních vagonů ze 136 000 v červenci 1944 na 87 000 o půl roku později. V únoru pak jejich množství kleslo dokonce na 28 000. Za těchto okolností je neuvěřitelné, že se dařilo udržovat výrobu v chodu; vlaky sice jezdily pomalu a s velkým zpožděním, ale přece jen jezdily. Až do jara 1945 tak mohl jezdit vlakem každý, kdo byl ochoten snášet přerušení jízdy, objížďky a někdy i bombardování.
Smrt z nebe
Obrovský problém představoval zoufalý nedostatek pohonných hmot. Ropná pole na východě obsadila Rudá armáda, rafinerie bombardovala spojenecká letadla, a tak byl drahocenný benzin a nafta určen výhradně pro armádu či nacistické úředníky. Běžní občané jezdili auty a autobusy upravenými na pohon dřevoplynem, nebo vozy taženými koňmi. Němečtí vojáci dostávali i nadále poštu, doručení dopisu na frontu obvykle netrvalo déle než týden. Přes určitá omezení fungovalo také zásobování.
Nicméně stále se stupňující letecké útoky na německá města přinášely smrt desetitisícům lidí. Od léta 1944 začaly bombardovací svazy RAF znovu přilétat nad Říši i ve dne, stejně jako liberatory a létající pevnosti USAAF. Denně bylo ke startu připraveno 1 600 britských bombardérů, z toho asi 1 100 lancasterů, a obrovské svazy zasypávaly německá města zápalnými a tříštivými bombami. Dne 3. února 1945 podniklo americké letectvo největší denní nálet na Berlín – tisíc čtyřmotorových bombardérů doprovázených šesti stovkami stíhačů nemohlo nic zastavit.
Děti proti mužům
O deset dní později se cílem britského a amerického letectva staly Drážďany, ve kterých zahynulo až 25 000 lidí. Letci Luftwaffe nedokázali útočící bombardéry doprovázené početnými doprovodnými stíhači výrazněji ohrozit, stále více se spoléhalo na protiletadlová děla. Jejich obsluhy tvořili často teprve šestnáctiletí mladíci povolaní ze středních škol k rychlému výcviku. Neměli sice věk na to, aby je pustili do kina na film pro dospělé, ale pro umírání v boji byli zřejmě staří dost.
Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (2)
Děti indoktrinované nacistickou ideologií už od malička často bojovaly i v situacích, kdy se dospělí vzdávali. Na letišti Wunstorf u Hannoveru narazili v dubnu 1945 britští vojáci na mladíky z Hitlerjugend s protiletadlovými kanony ráže 40 mm, kteří rozstříleli čelní četu 13. výsadkového praporu. Mladé Němce u flaků nakonec vyřídil až tank Sherman.
