Poručíme větru a dešti? Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?
Ovládání počasí zní jako dovednost hrdinů vědecko-fantastického románu či filmu. Ve skutečnosti se však lidé pokoušejí vrtochy podnebí ovlivnit již od 17. století, a občas dokonce úspěšně!
Kroupy o velikosti pingpongových míčků, jež dovedou zničit úrodu i střechy aut a domů, vznikají v horních vrstvách bouřkových mraků, kde se teploty pohybují pod bodem mrazu. Drobné ledové částečky se postupně zvětšují, a jakmile proudění vzduchu zeslábne natolik, že už je nedokáže unést, padají k zemi. Například ve vinařských regionech Francie si lidé v 17. století mysleli, že lze popsaný proces narušit silnými zvukovými vlnami. Jakmile se tedy na obzoru objevila mračna, pokoušeli se předejít zničující smršti rozhoupáním kostelních zvonů. Jejich vyzvánění považovali za natolik silné, aby dokázalo zastavit tvorbu krup, nebo rovnou rozehnat oblaka.
Častými nezdary se přitom nenechali odradit a vytahovali na živly stále těžší „kalibry“, například střelbu z kanonů. Výsledky se však dostavovaly pouze zdánlivě: Bouřku, během níž kroupy nepadaly, považovali obyvatelé za vlastní úspěch. „Protikroupové hlučení“ proto přetrvalo až do 20. století, kdy se začaly používat tzv. kroupové kanony. V jejich komorách se zapalovala směs kyslíku s acetylenem a následný výbuch procházel skrz amplion, který zvukovou vlnu zesiloval a umožňoval cílit na konkrétní část oblohy. Výrobci se shodovali, že aby zařízení fungovalo, musela exploze směřovat do výšky pouhých pěti set metrů – což je ovšem zhruba kilometr pod úrovní, kde se běžně pohybují nízká mračna.
Ezoterií proti mrakům
Badatelé Jon Wieringa a Iwan Holleman se k hlučení stavěli kriticky. Pro akademický časopis Meteorologische Zeitschrift proto v 60. letech provedli řadu měření a testů kroupových kanonů. Účinek vydávaného hluku byl nulový, a to i v případě použití klasických výbušnin. V závěru své práce vědci tvrdí, že bojem s bouřkami „pomocí kanonů či raket lidé pouze plýtvají časem a penězi“. Proti pak hovoří i fakt, že bouře provází rovněž hromobití silnější než jakýkoliv zvuk, který bychom dokázali k oblakům vyslat my – aniž by to tvorbu krup nějak ovlivnilo.
Že počasí nechová úctu k žádnému lidskému géniu navzdory síle jeho přání, se přesvědčil také rakouský psychoanalytik Wilhelm Reich. V roce 1950 přišel s přístrojem na „trhání“ mraků, který měl ovlivňovat množství tzv. atmosférického orgonu. Zmíněná látka je přitom smyšlená: Jedná se o pseudovědecký koncept ezoterické energie, jež bývá často označována za univerzální životní sílu. Reich věřil, že orgon pohlcuje voda, a jeho přístroj tak tvořilo několik trubek ústících do užšího potrubí zakončeného v nádrži, kde se měla energie koncentrovat. „Trhač“ však vcelku nepřekvapivě neměl na počasí pražádný vliv.
Stříbro či suchý led
Zatímco rakouský vynález selhával, v USA již věděli hned o dvou způsobech, jak počasí skutečně ovlivnit – oba přitom stavěly na tzv. setbě mračen. Už v roce 1946 přišel chemik Vincent Schaefer s myšlenkou, že určité látky vpravené do oblak by mohly spustit nebo posílit sněhové či dešťové srážky. Na základě laboratorních experimentů pak dospěl k závěru, že ideální spouštěč tvoří suchý led neboli pevné skupenství oxidu uhličitého. V listopadu 1946 metodu otestoval, když do mraků z letadla rozprášil 2,7 kilogramu hoblin pevného CO2. Nedaleko hory Greylock na severozápadě Massachusetts tak vyvolal sněžení a funkčnost postupu tím ověřil.
Nezávisle na něm prezentoval doktor Bernard Vonnegut ideu, že místo suchého ledu by bylo lepší aplikovat do mračen jodid stříbrný, který je prakticky nerozpustný ve vodě, a snadno by tedy posloužil coby základ pro formování dešťových kapek. Také zmíněná metoda se osvědčila, a nakonec se ukázala být efektivnější než suchý led: V roce 1975 na ni Vonnegut obdržel patent a k setbě mračen se užívá dodnes.
Střelba ze země
Na rozdíl od suchého ledu se totiž jodid stříbrný snáz dopravuje do mraků bez nutnosti využít letadla, či dokonce rakety – setba se dá zařídit přímo ze země: Jodid se smíchá s hořlavinou, výsledná směs se zapálí, načež kouř stoupá k obloze a mračna postupně osází. Úspěch samozřejmě závisí na proudění vzduchu a řadě dalších faktorů, jež lze ovšem obejít nákladnější setbou z letadla či pomocí kanonů.
Objev setby mraků každopádně znamenal průlom a soudobí vědci si představovali, že do deseti let bude možné počasí zcela ovládat: Nádrže se naplní srážkami z podrobených oblaků, poručíme hurikánům a v zemědělských oblastech už nikdy nezavládne sucho. V 50. a 60. letech pak řada velmocí investovala do podobných programů horentní sumy, neboť si uvědomovaly i strategické výhody „počasí na objednávku“.
Jasné nebe nad Čínou
Záhy se však ukázalo, že se megalomanské představy v následující dekádě nevyplní, a zřejmě nepůjdou uskutečnit vůbec. Zatímco totiž v rámci kontrolovaných experimentů některé metody fungovaly, při použití v nevypočitatelné praxi selhávaly. Ani v případě úspěchu pak nebylo snadné určit, zda kýžený atmosférický jev nastal samovolně, nebo v důsledku lidského zásahu. Vlády proto do snah ovládnout počasí vkládaly stále méně peněz a zaměřovaly se spíš na meteorologický výzkum. Setba mračen zůstala jedinou relativně účinnou metodou a vládní program na její provozování má aktuálně přes padesát zemí.
Zdaleka nejaktivnější je v daném ohledu Čína: Roku 2008 například vyslala do vzduchu 1 104 raket s jodidem stříbrným, aby se mraky vypršely a zbyla po nich čistá obloha pro zahajovací ceremoniál letní olympiády v Pekingu. O deset let později aktivovala lidová republika momentálně nejrozsáhlejší síť na kontrolu počasí, jež ovlivňuje srážky v oblasti o rozloze Aljašky.
Kdo seje vodu…
Vládní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation rozmístila na Tibetské náhorní plošině tisíce zařízení, která vypouštějí do ovzduší jemný prach jodidu stříbrného, aby z oblaků uvolňoval deště. Od projektu nazvaného „Vzdušná řeka“ si Číňané slibují zvýšení srážek v povodí Chuang-che, Jang-c’-ťiang i Mekongu. Všechny zmíněné veletoky pramení právě na Tibetské plošině a napájejí zemědělské oblasti Číny. Každé zařízení má dle předpokladů vytvořit takřka pět kilometrů dlouhý pás mračen. Jejich společným působením by tak mohla lidová republika uměle ovládat počasí na území o rozloze okolo 830 000 km², kam by každoročně dopadlo deset miliard metrů krychlových vody.
Samozřejmě se nabízí otázka, co udělá jodid v dešťových srážkách s životním prostředím. Vědci se opatrně přiklánějí k názoru, že nic závažného. Množství látky používané k setbě mračen je totiž například oproti emisím v průmyslových regionech zanedbatelné a její hromadění v půdě se takřka nedá naměřit. Pravdou nicméně zůstává, že čínská setba nemá obdoby a právě v asijské zemi by se mohlo povést případný dopad na životní prostředí odhalit.
Dědictví revoluce
Vyvolávání deště a zavlažování suchých oblastí má celkově zmírnit dopady globálního oteplování. A zatímco dnešní snaha o konkrétní manipulaci selhává nebo funguje pouze omezeně, tu největší změnu počasí lidé způsobili mimoděk a „pracují“ na ní již od průmyslové revoluce v 18. století.
Optimální způsob, jak globální oteplování zpomalit, nebo dokonce zastavit, by spočíval v přechodu na čisté zdroje energie. Existují však alternativy, založené právě na ovlivňování povětrnostních podmínek. Problém uhlíkových zplodin by například vyřešilo jejich „vysávání“ z atmosféry. Než ovšem začneme instalovat obří pohlcovače oxidu uhličitého, musíme překonat jistou komplikaci: Ve skutečnosti je totiž jeho koncentrace relativně nízká – na milion molekul atmosféry připadá 400 molekul CO2. Uvedené množství dokáže ohřát planetu, ale pohlcovače by takto fungovaly jen s obtížemi.
Zastiňme Slunce!
Nabízí se i varianta v podobě umělého ochlazení Země tím, že bychom zastínili Slunce – lépe řečeno odrazili část jeho záření zpět do kosmu. Pokud bychom do horních vrstev atmosféry vypustili obrovské množství aerosolů, tedy drobných částeček dýmu, prachu atd., vzniklá vrstva by planetu obklopila a k povrchu by přes ni pronikalo méně slunečních paprsků.
Jenže pro dlouhodobý efekt by se musely aerosoly vypouštět trvale, a navíc bychom tím mohli ovlivnit počasí v místech, kde hraje rozhodující roli. „Sice bychom ochladili planetu, ale zároveň by se třeba zastavila tvorba dešťových mraků nad Indií a jihem Číny, kde na nich závisí obživa dvou až tří miliard lidí,“ vysvětluje David Titley z Pennsylvania State University. Také setbou oblaků lze přitom konkrétním oblastem pomoct i uškodit: V arabské Džiddě například v roce 2009 způsobila povodně, jež si vyžádaly stovku obětí… Přestože tedy mírnění emisí nepovede k převratným změnám, neohrozí ani miliardy životů, a zůstává tak zatím lepší variantou.
Ve válce s počasím
První úspěšná setba mraků pro vojenské účely se odehrávala mezi léty 1967 a 1972 za války ve Vietnamu. Americké letectvo tam uměle prodlužovalo období monzunů: Přívalové deště rozbahňovaly terén, půda se sesouvala a cesty se měnily v řeky, takže se zásobování vietnamské armády hlavně v okolí Ho Či Minovy stezky značně komplikovalo. Jakmile se operace s krycím názvem Popeye dostala na veřejnost, bylo ovládání počasí pro válečné účely zakázáno dohodou z roku 1978.