Porno na mozku: Je sledování erotiky prospěšné, nebo škodí zdraví?

Co se stane, když vpustíte krysího samce do klece se samicí? Jako první bude následovat zběsilá soulož. Časem se však samec unaví a samička ho přestane zajímat. Přestože by třeba chtěla v příjemné činnosti pokračovat, samec má dost. Pokud ovšem tuto samičku vyměníte za jinou, krysí „chlap“ se okamžitě sebere a galantně napne všechny síly, aby ji také oplodnil. Popsaný proces lze s novými samicemi opakovat až do chvíle, než samec pojde vyčerpáním.

Ženy, stejně jako muži

Odborně řečeno se jedná o tzv. Coolidgeův efekt a v krysím mozku – stejně jako v tom našem – funguje zcela automaticky. Spouští se vždy, když se samec setká s novou partnerkou. Zajímavé je, že takto stimulovaní muži produkují kvalitnější sperma a ejakulují rychleji, a to i v případě, že nová žena není skutečná – například pokud na obrazovce počítače spatří novou pornohvězdu. Zároveň je ovšem zajímavé, že Coolidgeův efekt lze v menší míře pozorovat také u žen. Studie ukázaly, že například příslušnice primitivních kmenů lovců-sběračů jsou stejně promiskuitní jako jejich mužské protějšky, pokud k tomu dostanou příležitost.

Podobně jako laboratorní krysy máme i my zabudovány primitivní mechanismy, které nás nejen pudí k oplodňování, ale také řídí naše emoce, motivace, impulzy a podvědomé rozhodování. Jsou natolik efektivní, že je evoluce nijak radikálně nezměnila od doby, kdy se naši předkové teprve stávali lidmi (první příslušníci rodu Homo se na scéně objevili zhruba před 2,8 milionu roků). Člověk, krysy a obecně všichni savci vyhledávají sex především kvůli hormonu dopaminu. Tento základní motor mechanismu odměn se v mozku vyplavuje vždy, když zažíváme touhu či potěšení, ale zdaleka není tak nevinný, jak by se mohlo zdát – můžeme se na něm totiž stát závislými.

Hlad po novinkách

Prastarý mechanismus odměn má za úkol přimět živočicha k tomu, aby dělal věci prospěšné pro přežití, a předal tak svoje geny dál. Na vrcholu pomyslného lidského žebříčku stojí jídlo, sex, láska a touha po novinkách. Tyto „přírodní posilovače“ pak vystupují v opozici vůči umělým látkám, které jsou ovšem podobně návykové – například drogy.

Dopamin má za úkol posilovat chtění: Čím silnější je jeho produkce, tím víc člověk něco chce. Pokud si dopřejeme čokoládový dort a zmrzlinu, dostaneme pořádný dopaminový „kopanec“, protože naše tělo po takových pochutinách velmi touží. Vždyť vysoce kalorický cukr a tuk – tedy látky důležité pro přežití – představovaly ještě před několika stoletími nedostatkové zboží. Dejte si však třeba celer. Cítíte pak nepřekonatelné nutkání sníst ještě jeden? Ne? Nebojte se, nejste sami.

Dopaminu se kvůli jeho schopnosti člověka motivovat často přezdívá „hormon závislosti“. Hraje totiž roli v situacích, kdy si prostě nedokážeme nějaké jednání odpustit, ačkoliv jiné, dokonaleji vyvinuté části našeho mozku velmi dobře vědí, že je pro nás takové chování škodlivé – například jako sníst čokoládový dort, který bychom ocenili během hladových dní doby ledové, ale už méně, pokud si za pět minut můžeme dopřát další.

Na rozdíl od látek zvaných opoidy (viz Euforický koktejl) však potřeba dopaminu po čase stoupá. Hormon nás stimuluje, abychom hledali stále nové a nové podněty a zvyšovali tak jeho další produkci. Chceme nová auta a nové telefony, chceme hrát nové počítačové hry a sledovat nové filmy. Jakmile strávíme s nějakou věcí příliš mnoho času, množství dopaminu začne klesat. Ale my chceme víc, chceme novinky. Dopamin máme rádi. A sexuální stimulace nabízí ze všech přirozeně dostupných potěšení ten největší náklad slastného hormonu.

Příval chtění

Dopamin mozek doslova zahltí ve chvíli, kdy se potkají dva noví partneři a navážou sexuální vztah – což platí stejně pro krysy jako pro člověka. Sexuální styk je zpočátku velmi intenzivní a častý. Postupně ovšem produkce hormonu klesne – a s tím odezní i zažívané vzrušení. Chceme něco nového. Zní vám to povědomě?

Australští výzkumníci prováděli s lidmi podobné pokusy, jaké jsme v úvodu popisovali u krys – samozřejmě za mírně pozměněných podmínek. Pustili testovaným mužům krátký erotický film a podle stavu jejich penisů určovali míru vzrušení. První reakce byly velmi silné, ale s tím, jak se snímek přehrával stále dokola, klesalo i vzrušení. Po mučivých osmnácti kolech však výzkumníci bez varování zařadili zcela nový erotický film – a bingo! Penisy byly opět v pozoru. Ještě zajímavější možná je, že v pozdějším experimentu reagovaly na sexuální podněty stejně pozitivně i ženy.

Internetová pornografie umožňuje neobyčejně silné odměňování dopaminem. Stačí pár kliknutí myší a na síti nalezneme nepřeberné množství partnerů, praktik i nových situací. Za jediný den si můžeme užít víc erotických dobrodružství než naši předci za celý život. Samozřejmě – náš „vyšší“ mozek ví, že se díváme na dvojrozměrný obraz, nikoliv na skutečné lidi. Fígl tkví v tom, že nejprimitivnější část mozku o tom nemá ani ponětí a chová se, jako bychom se dostali do rozmnožovacího ráje. To vše prostřednictvím tzv. supernormálních stimulů, které jsou silnější, než jaké kdy zažijeme v reálném světě.

Hlavně, že je větší

Termín „supernormální stimul“ zavedl do vědeckého jazyka laureát Nobelovy ceny Nikolaas Tinbergen. Tento nizozemský biolog a ornitolog přišel na to, že motýly, ptáky i jiné živočichy lze lehce ošálit. Vědci dokázali zvířata přimět, aby upřednostnila krásné „napodobeniny“ partnerů, jimž reální jedinci nedokázali konkurovat. Podobně odborníci donutili samičky ptáků sedět na umělých, zato však větších a nádherně zbarvených vejcích – zatímco svá vlastní, mnohem bledší, ale skutečná vejce ptáci ignorovali.

Internetová pornografie funguje podobně. Přináší našemu mozku vytoužené novinky, přibaluje k nim ovšem i mnoho dalších věcí. Kromě prožívaných emocí – jako je vzrušení, pocit viny, rozkoš, znechucení nebo strach – jde především o prvek překvapení a šoku, které produkci dopaminu výrazně zvyšují. Cokoliv, co vystoupí ze škatulky „očekávané“, poskytuje víc potěšení. Erotické malby a obrazová pornografie lidstvo samozřejmě provázejí už tisíce let, internet nám však nabídl onen podstatný aspekt neustálé změny, nikdy nepolevující stimulace.

Problém spočívá v tom, že některé emoce – překvapení, strach či šok – nezvyšují jen produkci dopaminu, nýbrž i stresových hormonů, například kortizolu. Tyto látky pak dokážou zintenzivnit už tak silný efekt dopaminu, ale především si je mohou začít plést neuronové receptory – ono „zařízení“, na něž molekuly hormonů dosedají a aktivují tím příslušný efekt v mozku.

Podle některých studií tak může dojít k propojení pocitů strachu a úzkosti se sexuálním potěšením, což vysvětluje, proč se část náruživých konzumentů pornografie přesouvá od „neškodných“ scén klasického sexu k násilným praktikám či zoofilii: Ne proto, že by je vzrušovaly samy o sobě, ale proto, že mozku poskytují větší dávku dopaminu než běžná erotika.

Tanec hormonů

Poměrně nový pohled na masturbaci, která s pornografií nedílně souvisí, poskytuje nedávný výzkum publikovaný v časopise Biological Psychology. Onanie má samozřejmě řadu prokázaných pozitivních účinků – posiluje například krevní oběh a imunitu nebo snižuje riziko rakoviny prostaty. Biologové Stuart Brody a Tillman Kruger se však zaměřili výhradně na vyplavené hormony, konkrétně na oxytocin. Ten zodpovídá za navazování mezilidských vztahů, pocit sounáležitosti, partnerského štěstí a lásky. Ve zvýšené míře dochází k jeho produkci například u kojících žen či u dlouhodobých sexuálních partnerů. Oxytocin snižuje úzkost a umocňuje pocit jistoty, čímž pozitivně působí na imunitní systém a potlačuje v těle záněty. Vyplavuje se především při dotycích, laskání nebo při orgasmu.

Není však orgasmus jako orgasmus. Zatímco při masturbaci je množství vyplaveného oxytocinu poměrně zanedbatelné, při partnerském sexu „vystřelí“ jeho úroveň až 400× výš. Hormon nemá žádný vliv na sexuální vzrušení samotné (to má opět pod kontrolou dopamin), nicméně výzkum odhalil, že pokusné umělé zvýšení jeho hladiny také automaticky znásobí požitek ze sexu a přinese následné větší uspokojení z orgasmu. Onanie podobný prožitek nenabízí.

Škodí sledování porna?

Odhlédněme od morálních hledisek, tedy zda je, či není pornografie přijatelná. Tuto otázku si dávno položily miliony lidí, zjevně s jasným výsledkem: Jeden z největších světových poskytovatelů lechtivých filmů zveřejnil statistiku za uplynulý rok, podle níž si uživatelé přehráli na 79 miliard videí, což znamená 11 klipů na každého člověka na Zemi – včetně kojenců.

Komplikace v sexuálním životě však může způsobit především dlouhodobé a intenzivní sledování porna, třeba i několikrát denně. Americká lékařská asociace přitom podobné počínání neklasifikuje jako závislost, protože pro zařazení na zmíněný seznam neexistuje dostatek medicínských výzkumů. Vedou se intenzivní debaty, zda porno poškozuje zdraví – a jednoznačná odpověď zatím zůstává v nedohlednu.

Příliš mnoho dopaminu

Zastánci názoru, že porno škodí, argumentují právě přemírou dopaminu. Bombardování mozkových center odpovědných za vzrušení je podle nich tak příjemné, že lidé chtějí přirozeně víc. Nervové receptory jsou však přetížené a po čase otupí. Jedná se prý o podobný proces jako při vzniku cukrovky, kdy dlouhodobě zvýšený přísun glukózy nutí tělo neustále produkovat inzulin. Jenže takový nával receptory postupně poškodí a jejich citlivost se časem sníží natolik, že buňky už glukózu nedokážou přijmout – a nastane problém.

Tzv. desenzitivizaci receptorů bychom mohli přirovnat k hlasitému řevu. Pokud vám někdo křičí do ucha, tak si ho zakryjete. Buňky produkující dopamin křičí. Buňky, které jej přijímají, si zakryjí uši, aby se nezbláznily: Sníží počet receptorů a současně vyšlou svým kolegyním signál, aby výrobu hormonu utlumily, takže jeho hladina klesne. Část mozku zodpovědná za pohlavní rozkoš se zmenší a sníží se její citlivost. Podobně fungují drogy – čím déle nějakou látku užíváte, tím víc roste tolerance vašeho těla a je stále těžší dosáhnout stejně intenzivních účinků. Musíte zvýšit dávku – v případě pornografie tedy přitvrdit v šokujících scénách.

V předloňské studii publikované v časopise JAMA Psychiatry měřili vědci mozkové reakce u dlouhodobých konzumentů pornografie, kteří sami sebe klasifikovali jako „závislé“. Jejich odezvy na promítnuté erotické obrazy byly v porovnání s lidmi, kteří si porno pustí pouze občas nebo vůbec, velmi slabé. Čím intenzivněji testovaní muži pornografii sledovali, tím méně na stimulaci reagovali. 

Čas na zdravý rozum

Lze tedy ve sledování porna hledat příčinu poruch erekce či malého zájmu o skutečný sex? Odborníci se neshodnou. Například studie publikovaná v časopise The Journal of Sexual Medicine žádné negativní změny nezaznamenala a také uznávaní sexuologové z populárního časopisu Psychology Today považují podobná tvrzení za neopodstatněná.

Možná je dobré jednoduše zapojit selský rozum. Ve vyspělých zemích Ameriky a západní Evropy se ke sledování porna přiznává 70 % mužů do 24 let a zhruba třetina žen téhož věku. Mezi staršími ročníky je podíl menší, ale stále jde o velkou část populace. Pokud by měli všichni tito lidé problémy se sexuálním životem, starý kontinent by se zřejmě vylidňoval daleko rychleji, než se to právě děje.

Jestliže by všichni uživatelé porna měli dřív či později sáhnout po nejtvrdším druhu filmů, internetové vyhledávače by se jen hemžily hesly jako „sex se zvířaty“. Místo toho českým – a obecně evropským – žebříčkům dominují požadavky na zralé dámy a mladé dívky, čili nijak zvlášť překvapivé preference. Jak se zdá, na jednoznačnou vědeckou odpověď si budeme muset ještě počkat.