Domestikace lichokopytníka původem ze středoasijských stepí, který zpočátku sloužil primárně coby zdroj potravy, patří mezi klíčové kapitoly lidských dějin. S pomocí koní dosáhli lidé rozvoje v zemědělství, v dopravě i na bojištích a ještě na počátku minulého století zůstával význam zmíněných tvorů pro každodenní život naprosto nezpochybnitelný. Časté sezení na koni přitom zanechává stopy, díky nimž lze z kosterních nálezů i po tisících let vyčíst, zda dotyčná osoba zmíněné umění ovládala.
Ve studii publikované v časopise Science Advances zkoumali vědci ostatky z tzv. jámové kultury, jejíž příslušníci zhruba před pěti milénii obývali region severně od Černého a Kaspického moře. A přibližně ve stejné době došlo podle současných poznatků právě v oblasti zvané kaspická step ke zdomácnění koní. O lidech uvedené kultury navíc víme, že je chovali a později také zapřahali do vozů. Dosud však nebylo jisté, zda na nich rovněž jezdili: Nezanechali po sobě totiž žádné písemné památky a veškeré vybavení jako uzdy či sedla by nejspíš vyráběli z přírodních materiálů, takže by se již dávno rozložilo.
Syndrom jezdce
„Primáti, a tedy ani lidé nejsou k sezení na koni stvořeni a kůň není stvořen k tomu, aby nás nosil,“ popisuje archeoložka Birgit Bühlerová z Vídeňské univerzity. Bez sedla či třmenů – které nejstarší jezdci pravděpodobně neměli – vyžaduje udržení rovnováhy větší úsilí. Opakované pohyby dolní části těla a stehen pak zanechají mechanické stopy na tkáních, pánev i kyčelní kosti se v důsledku obkročného sedu mírně ztenčí a zahustí, přičemž obdobné známky lze nalézt také na obratlích. Kromě toho může dojít rovněž ke zranění po pádu nebo při střetu s koněm.
TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století
Vědci tedy určili šest kritérií nazvaných „syndrom jezdce na koni“ a podrobili pečlivému zkoumání 24 koster nalezených v dotyčných oblastech východní Evropy. Šlo přitom o důležitý krok k potvrzení hypotézy, že se příslušníci jámové kultury zřejmě jako první lidé v dějinách naučili jezdit na koni. Zároveň by se tím vysvětlilo, jak dokázali osídlit evropskou step během pouhých několika dekád, což z hlediska archeologie představuje pouhý okamžik. Závěry však ještě nelze považovat za definitivní: Jak upozorňuje Bühlerová, kvůli nedostatečně dochovanému materiálu neměli výzkumníci možnost změřit rozpětí kyčelních jamek, jež se u jezdců roztahují vertikálně do oválu.
